Hanácké novinky
Hnutí ProOlomouc bylo před čtyřmi lety na komunální scéně jako zjevení: léta a desetiletí (většinou) marného olomouckého aktivismu – tu proti Paláci Morava, tam proti nevkusné Šantovka Tower – dostaly konečně rámec seriózního politického hnutí, které nemluvilo jen tak nazdařbůh. Odborná zdatnost architektů posunula místní aktivismus na velmi vysokou úroveň, druhý krok však hnutí ještě čeká. Pokud bude ochotno jej učinit.
Piráti jsou Téma. Zajímavé, s výrazným sociologickým přesahem, a jsou doslova laboratoří a živou učebnicí pro všechny, kteří kdy byli v nečem skoro první a dokonce i velmi dobří, ale nedovedli potenciál vytěžit. A Piráti se na politické kolbiště pustili s nebývalou naivitou.
Na psaní předvolebních esejí o ODS se obvykle velice těším, protože málokteré uskupení dává v Olomouci pravidelně tolik podnětů!, často zcela protichůdných, občas těžko pochopitelných, vždycky ale výživných. Pro volební rok 2022 budou olomoucké ODSce osudové dva momenty: za prvé, jaké místo si vydupe na půdorysu koalice SPOLU, ve které pravděpodobně půjde do podzimních voleb. Za druhé, právě v Olomouci prožívá lítý boj o následnictví po Majorovi, a zvenčí je to vcelku zábavné sledovat.
Co v Olomouci s KDU-ČSL, to je otázka, která nemá snadnou odpověď. Menší a takzvaně „tradiční“ strana je odedávna spolehlivou součástí hlasovacího soustrojí olomouckých koalic, každý ji potřeboval, což jí vdechalo (občas vcelku umělý) život, i přes zjevnou bezobsažnost. Dnes jí ale totéž život bere, což je do slova a do písmene dokonáno trafikou pro Ladislava Šnevajse ve vedení Hřbitovů. Jako by se tím vytisklo lidovecké parte, RIPovat můžete na sociálních sítích.
U socanů se dějí neobyčejné věci. Po průšvihu ve sněmovních volbách se strana tady u nás v Olomouci začala v podstatě rozpadat, a tak naráz zaznělo – pojďme to postavit úplně znovu, není jiné cesty. Jenže zbavit se minulosti nejde tak jednoduše tím, že to deklarujeme.
S olomouckým ANO je to složité. Pro pochopení dějů je totiž především nutno důsledně odlišit krajské ANo, se všemi těmi výlupky, toho času znovu poslanci, a naše místní, komunální ANO, které se dokázalo za poslední čtyři roky nejen pozoruhodně emancipovat, ale i vyhnout skandálům, což je ve strukturách této partaje unikátní.
Jsem z té (ne)šťastné generace, která sledovala politiku od sedmé třídy. Přišel listopad, a všichni jsme tím žili. Je to už přes třicet let, a celé ty roky se ptám po tom, kde se vlastně vzal Miloš Zeman. Jak je možné, že vyhrával tak přesvědčivě volby za sociální demokracii, přestože se o dělníka celý život neotřel, a jak je možné, že se deset let po svém penzionování na Vysočině dokázal vrátit, a znovu přesvědčivě vyhrát. V čem tkví jeho charisma a jeho kouzlo.
Upozorňuji laskavého čtenáře, že se v těchto volbách nacházím na kandidátce Zelených na (naprosto nevolitelném) osmnáctém místě. Pro pořádek se to sluší říci. K tomu dodávám za prvé tolik, že nezneužiji tuto úvahu k sebepropagaci, a vlastní partaj proto cudně vynechám. Za druhé, letošní volby stejně nejsou o tom.
Běžně se tu prohánějí fotbalisté nebo atleti. Městský stadion v Zábřehu ale přeje i sportům, které v Česku zatím tolik neprorazily. Jedním z nich jsou Mölkky – hra původem z Finska, jejíhož předchůdce znali už Vikingové. Nedaleko páteřní železniční trati z Prahy na Ostravu učarovala partě lidí v čele s Martinem a Davidem Pelikánovými.
„Kdyby volby mohly něco změnit, zakázali by je.“ nebo „Můj jeden hlas nic nezmění.“ Opravdu tomu věříme nebo tím jen zakrýváme neochotu k nim jít nebo dokonce se zajímat o to, jaký program strany nabízejí a jaké hodnoty skutečně reprezentují? Projděme si teď společně nejčastější důvody, proč nejít k volbám a řekněme si, proč to vlastně žádné skutečné důvody nejsou.
