Nádherné, starobylé město Olomouc, které se velmi nadšeně hlásí ke každému výročí zapsání na seznam UNESCO, by mělo být z tohoto seznamu za trest vymazáno, zejména pro způsob, jakým se zde s veřejným prostorem od revoluce zachází. Historie posledních dvaceti let architektury Olomouce je ve zkratce tato:
-
V roce 2001 se objevily plány na obludný Palác Morava, o rok později byla jeho stavba zastavena, což se v dobovém kontextu chápalo jako mimořádný úspěch občanské společnosti. Ve skutečnosti to byla labutí píseň jakéhokoli úspěšného aktivismu, protože „investoři“ se pro příště poučili, jak takovou věc protáhnout tak, aby bylo na demošky pozdě;
- tou dobou už v přednádraží stála hrubá stavba RCO, dojem z níž někdejší ředitel Muzea umění Pavel Zatloukal okomentoval slovem „Tádžikistán!“;
-
V roce 2009 dostavěli akvapark (demošky už byly zbytečné…), který kromě toho, že dodnes stojí městskou kasu miliony, postavili na tom nejvyšším místě Olomouce vůbec, protože voda přece teče přirozeně do kopce, vyčerpat ji nahoru je nepodstatná energetická prkotina, a protože ty pozemky;
-
V roce 2010 byla dokončena rekonstrukce přednádražního prostoru, který doslova volal!! po autobusovém nádraží, ale místo toho jsme dostali neobyvatelné a předimenzované „náměstí“ pod vztyčeným pen*sem, brloh pro bezdomovce, které dnes vyháníme demontáží laviček;
-
V roce 2014 vstoupil v platnost Územní plán, který lze v mnoha ohledech považovat spíše za kriminální čin, než za seriózní koncept rozvoje města. Z něj pramení většina současných potíží, sporem o vztyčené pen*sy na Kosmonautů počínaje, přes neexistenci kategorie sportoviště, až po preferencí automobilové dopravy, které v dalším rozvoji brání militantní chodci;
- celá ta léta jsme pak průběžně žehrali na cyklostezky, vedoucí zhruba odnikud nikam, po kterých se dá jet vcelku dobře tam a zpátky, ale ne dál;
je pak i logické, že se v Olomouci, s touto historií a za těchto okolností, urodilo časem protestní politické hnutí odborně zaměřené právě na architekturu a urbanismus. Už jenom tím si ale jeho otcové zakladatelé proti sobě poštvali celou místní smetánku, která byla dlouhá desetiletí navyklá v lepším případě vypustit růžově nalakovanou PR zprávu se skvělými vizualizacemi, a tím byla komunikace s veřejností vyřízena – tím spíš, že média takovou zprávu většinou nekriticky převzala a bez otázek otiskla. Nyní se ale občanská společnost politicky zorganizovala, ono to naráz vyšlo, a tudíž byl ve městě vyhlášen poplach. To by tak hrálo, aby nám nějací architekti rozvraceli Strategický plán rozvoje města, stvořený ne podle potřeb jeho obyvatel, ale opsaný podle toho, na co se dá zrovna čerpat – a musí se to stihnout, což by nám nějaká „diskuse“ jen blokovala!
S cejchem aktivistů na čele
Vlastně kdokoli se kdy pokusil se k olomouckému urbanismu nějak vyjádřit, lhostejno jestli z laické nebo odborné veřejnosti, odcházel obvykle s cejchem zlého aktivisty, který se ráno probouzí s předem připraveným plánem bránit hodným investorům v rozvoji města. Porevoluční Olomouc tak připomínala ze všeho nejvíc kovářovu kobylu, která sice v naleštěných brožurách hodlá lákat davy zahraničních turistů na mimořádnou architekturu, neuvědomuje si však, jaký šok tu návštěvníci z architektury dostanou, když vystoupí z vlaku, nebo když se pokusí přejít militantně pěšky Třídu Svobody.
A pak, jen tak zčistajasna, uspěli naráz architekti z ProOlomouc ve volbách až tak výrazně, že bylo náhle všechno jinak. Do koalice je, pochopitelně, jakožto zlý rozkladný prvek vlastně nikdo nechtěl. Než se pokusím popsat, jaká perspektiva ProOlomouc v politice čeká, je vhodné zůstat chvíli u té občanské společnosti – ledacos tím bude vysvětleno:
Třicet let! se olomoučtí architekti bijí za veřejný prostor. Někteří jen píší články, jiní třeba dokonce i vystupují. Někteří se politicky zorganizovali (tito), další zůstali mimo – už jenom to ukazuje tu obrovskou mnohost občanského života v této oblasti. Diskuse, kterou příležitostně způsobovali, byla tak hlasitá, že ji město nemohlo dál ignorovat. Protože se ale přednesené argumenty občas diametrálně rozcházely s dotačními tituly, které bylo potřeba co nejrychleji vyčerpat (i na úkor kvality řešených investic), byla taková občanská společnost vlastně velmi na obtíž. I co se nestalo? Pár moudrých hlav se dalo dohromady, a více méně uměle a shora vzniklo Sdružení olomouckých architektů a stavitelů, jakási parodie na občanskou spolkovou činnost, jejímž posláním je „vytvoření nezávislé názorové a odborné platformy pro spolupráci zejména se Statutárním městem Olomouc při řešení otázek územního plánování, urbanismu, stavebnictví a témat souvisejících s rozvojem území.“ Jinými slovy, až budou dotační plánovači nebo „investoři“ potřebovat protlačit veřejným míněním další prasárnu a situace bude vyžadovat „stanovisko odborné veřejnosti“, nepochybuji, že osloveným subjektem bude ze strany současné radnice právě jmenované sdružení – které jistě velmi rádo obratem vydá kladné vyjádření, vlastně k čemukoliv. Jako protiofenzíva to bylo ze strany zavedených struktur asi i nápadité. Koneckonců, seznam členů je k dispozici zde, hádejte tedy, jak by například znělo stanovisko k Šantovka Tower, pokud by ho někdo chtěl. Už to celé chápete? Fajn.
Vlastně je to jako za komára: tehdy povolené organizace mělý být jen nástrojem kontroly a usměrňování, rozmanitá občanská společnost byla nahrazena systémem centrálně ovládaných a kontrolovaných organizací. Pokud dá tedy olomoucká radnice zmíněnému Sdružení olomouckých … a … jakoukoli vážnost pro konzultování odborných věcí, čímž bude „veřejná diskuse“ alibisticky odbyta, ocitneme se vlastně zpátky v totalitě. Tentokrát už přiznané a vlastně oficiální, leckdo by se konečně už odkopal.
Může s tím ProOlomouc něco udělat? Ne, protože jsou až příliš osamoceni.
Solitéři z povolání: Chtějí Architekti vůbec někoho?
ProOlomouc by do letošních komunálek nemělo ztratit dynamiku, a pokud chce zůstat relevantní silou, vzdorující všem totalizačním snahám dotačních budovatelů, jeví se jako naprosto nezbytné vykročit z opozičních lavic směrem k těm koaličním – jinak to nepůjde. Krajské volby před dvěma lety mohly ledacos naznačit, situaci ale spíše znejasnily: především tím, že v rámci koalice Spojenci pro Olomoucký kraj se do krajského Zastupitelstva dostali z ProOlomouc jen Marcela Škvařilová a Jan Žůrek – tedy profesí nearchitekti!, čímž ovšem „legitimizace“ odborného hnutí architektů mezi politickou smetánkou na komunální úrovni vlastně ani neproběhla, a přestože mají i pozici krajského radního, v letošních volbách jim to pozici ničím nevylepšuje.
Minimálně teď v lednu se sice zdá, že dlouhodobější trendy voličkých preferencí nahrávají ve větších městech těsnému triumfu liberálních sil, a že je situace o fous příznivější, než před čtyřmi lety. Otázkou tedy je, jakou pozici budou mít Architekti v rámci sobě blízkých stran. Budou mít ale vůbec nějakou?
Z ProOlomouc totiž čiší pocit, že si za všechna ta léta marného odporu vůči všem urbanistickým zhůvěřilostem až příliš zvykli na „single život“, a nejsou schopni ani ochotni najít sobě partnera. Krajské volby přitom nelze brát jako vzorek, srovnávali bychom nesrovnatelné. Volných ženských přitom po tom světě chodí! – a stejně existují staří mládenci. Mohou za tím být jak nerealistická očekávání, tak dlouholetý zvyk, stejně jako nechuť ke kompromisu. Převedeno na politickou stranu je pak ale v úplné samotě obtížné čelit čemukoliv, měnit cokoliv, a druhé volební období v opozici by mohlo být pro to hnutí teď už zcela smrtící.
Byla by to škoda.
Vlastimil Blaťák
