V případě hnutí spOLečně je situace s koaličním potenciálem více méně jasná – před volbami s vámi nikdo nechce nic mít. Ale po volbách, to s vámi budou chtít mít všichni všechno!, protože jste vcelku fajn partner ke spolupráci. Že je to nedává smysl? Ale ovšemže. Jsme přece v Olomouci. Je to maloměsto, a to má svoje specifika.
… a náhle tu byl Ota Bačák!
Když hnutí spOLečně vznikalo, doopravdy zaujalo. Bylo to jako živá laboratoř. Sledoval jsem napjatě zrod něčeho nového a čekal jsem, cože z toho vyleze. Vypadalo to zajímavě. Bubalo to navenek i uvnitř životem a nadšením, lidé přicházeli, ale někteří i odcházeli, rodilo se to živelně, z některých prvotní nadšení opadlo a někam se pak třeba stáhli, jiní ale vytrvali. Vybrali jste si lídra, a pak nebyl moc vidět. Postavili jste Pavla Hekelu, ale už ho nemáte. Moc dobře vím, jaké to je, něco budovat – zhruba ve stejné době jsem stavěl hokejový tým do amatérské ligy. Z té sestavy, co odehrála první zápas, zůstalo pár lidí. Ono se to holt chvíli buduje, někdo se na to vykašle, někdo novej přijde.
Ale všechno to živelné – jakási prvotní neuspořádanost, nestálost, která na první pohled rodí třeba i komplikace – vždyť to je přece určující znak všeho nového! Co z toho vzejde, je otázka. Mohli jste zhasnout jako meteor, před volbami zasvítit, a po nich potom zmizet, nebýt. Mohlo pominout prvotní nadšení, a kdo by si dneska na ten pokus vzpomněl. Jenže pak se stalo něco, co nečekali ani největší optimisté – z toho živelného bublání mladé, dosud nezralé organizace, jste vyprodukovali jméno Otakar Bačák.
Od té doby, co tady dělám noviny, jsem už zažil na radnici spoustu náměstků. Naprostá většina z nich byli buď zasloužilí straníci a neodbytní čekatelé na funkci, až na ně taky přijde řada – nebo ambiciózní trdla s ostřejšími lokty. Další množinou byli takoví malí veksláčci, nakontaktovaní byznysově na různé místní švindlíře, kteří „uspěli“ jenom proto, že je všelijaké tlaky vynesly na volitelné místo, v rámci „dohod“. Když už tam jednou byli, neexistoval skoro způsob, jak se jich pak zbavit.
Nadaní byli obvykle průměrně nebo podprůměrně, za ta léta už sice možná svůj post zvládali a agendu měli takříkajíc v malíku, o to víc si ale asi uvědomovali svou naprostou existenční závislost na veřejné funkci. Občas se proto někde poztrácely prachy, anebo se skrz šikovná výběrná řízení posílaly tam, kam to bylo dohodnuto. Většina z nich skončila pak v městských akciovkách, a mají se tam dobře, což důvěře v politiku obecně moc nepřidalo. A s automatismem sobě vlastním sami sebe hned po prvním zvolení zařadili mezi „elitu“, courali v lesklých sakách po VIPkách, a taky psali úvodníčky do Radniček. Číst je, bývalo mi úzko.
Promiň mi ten dotaz, Roberte, ale kde jste toho Otu vzali? Nechci nikomu falešně lichotit. Ale je to snad poprvé za tři desetiletí porevolučního komunálu, kdy na radnici sedí člověk, který tu funkci kariérně nepotřebuje, odborně má bezesporu na to dělat ministra financí až ve veliké Praze, a ještě je to sympaťák. Když nastupoval, povídal, že po volbách už nebude chtít pokračovat. Nevím nic o tom, jestli si to rozmyslel, ale my se taky nevídáme denně. Prosím, přemlouvejte ho. Všichni. Pořád.
Protože všechno je to o Člověku. O Člověku, o lidech.
Kam se ztratil Člověk?
V nějaké dlouho nevyslovitelné rovině na mě hnutí působilo dlouho nejasně. Tři roky! jsem si vlastně ani pořádně nedokázal vydefinovat, čím a proč. Chyběla mi nějaká berlička, argumentační opora. Protože na rozdíl od jiných jste skutečně měli Program. Takový, který psali lidé, kteří poslouchali jiné lidi. Nebyly to jen opsané věty, co všechno zase vybudujeme (podle toho, na co je zrovna možné čerpat), a jak budeme dál budovat. Vnímal jsem ty úžasné a velmi pozitivní snahy o ozelenění veřejných prostor, o estetizaci vývěsních štítů v centru, i to všechno ostatní. Tak co mi na tom nehrálo?
Přišel jsem na to až teď – a myslím to spíš jako dobrou radu, než jako kritiku, psanou od stolu zlého publicisty, kterému nic není svaté. Někam se mi totiž mezi tím vším ztratil Člověk. Jestli se tedy předpokládá, že mezi všemi těmi vysázenými stromy a vkusnými vývěsními štíty v centru ještě vůbec žije. Kdy totiž byla v politice o nějakému Člověku vlastně naposledy řeč? Nevzpomínám si.
O Člověku, který má tři auta, blokuje ulice v širším centru, a tudíž mu vaše koalice zpoplatnila parkování. Anebo o tom, který má jednu ojetou Felinu, drží plechy pohromadě jenom silou vůle, zaplatí to parkování stejně tak, a nebude mít děckám na jogurt. Za parkování pod těmi vysázenými stromy, co dávají stín, když Felcka nemá klimu.
Poradil bych vlastně totéž, o tom Člověku, i všem ostatním stranám. Abych před podzimními volbami nemusel už zase číst jen to, kolik se kam bude investovat, což mě asi mělo dojmout. Avšak ostatním ta rada nemá smysl, protože jde právě o ty jejich „programy“, psané na kdovíjakých sekretariátech, podle toho, co by letos mohlo „zabrat“. Protože „Člověk“, to není jen nějaká kosmetická úprava v komunikačním stylu, zadání pro marketéra – je to věc absolutního těžiště všeho politického myšlení. Na ty „programy“ mnoha ostatních se obvykle ten Člověk možná ani naroubovat nedá. Mezi miliardovými investicemi do sportovních hal a náplavek na něj nezůstalo místo. A proto je až zbytečné jim to říkat.
Ve Vašem programu jsem toho Člověka nakonec i našel. Jakkoli jste si možná ani neuvědomili, že tam někde je, přestože ani já jsem ho tam na první dobrou neviděl, ale byl jen ztracenej. Schovanej, skrz clonu městské zeleně a estetizovaných vývěsních štítů v ulicích – ale byl tam. A právě teď je nejsprávnější chvíle mu říci, že už může ven.
Je na vás, jak dobře to uděláte.
Copak bude v roce 2026
Myslím, Roberte, že v další koalici bez dalšího budete – pokud přemluvíte Otu. To je záruka takové odbornosti, že si ji nemůže dovolit ignorovat žádná ze stran. Ty totiž u nás v Olomouci povětšinou trpí tak přezoufalou personální nouzí, že vás zkrátka a dobře potřebují. Prognózu o tom, co se stane po volbách, stačí vyslovit až takhle jednoduše.
A v téhle konstelaci, kdy (velmi pravděpodobně) znovu vstoupíte do hry jako menší, ale neopomenutelný koaliční partner, mám naději, že se za čtyři roky dočkám proměněného města. Co města – Světa!
- Že místo píárového bití se v prsa za investici druhé etapy protipovodňových opatření (kdy se dva mosty budují už asi sedm let!!) se bude komunální politik spíš zabývat tím, jak se mi tu během rekonstrukcí žije;
- Že se třeba prodlouží interval zelené pro chodce, aby stihla přejít i ta stará babička – vtip je právě v tom, že kvalita života nezávisí na miliardách investic, ale na takových hloupostech;
- Že podáte ruku Architektům, kteří i kdyby zůstali zase mimo koalici, má jejich slovo mimořádnou váhu, a dovedu si je představit v čele příslušných magistrátních odborů;
- Že najdu zkrocené městské finance a klesající dluh, čehož bude Ota Bačák zárukou,
- A že pokud dojde na stavbu Morávkovy haly, že na tom město neprodělá gatě – nerad bych tu připomínal všechny PPP projekty, s akvaparkem v čele;
protože všechno je to přece pro Člověka. Pro Člověka, od lidí.
S úctou Vlastimil Blaťák
