Začnu tím horším:
Schválně, jestlipak vám něco napoví tato jména: Petr Fojtík, Andrea Hanáčková, Marek Zelenka. Říkají vám něco? Asi moc ne. Jsou to olomoučtí zastupitelé za STAN, a tedy by vás (i mně) zajímat měli. Zvláštní, jména z ODSky nebo z ANO známe všichni. Musím se přiznat, že jsem si je musel na webu města najít, z paměti bych nevytáhl jediné. Je pozoruhodné, jak Starostové v době, kdy jsou celostátně na svém absolutním politickém vrcholu, vůbec nezvládají lokální linku, přinejmenším u nás v Olomouci. Tedy viděno standardními měřítky.
Dáte si tu práci u googlu?
V minulých komunálních volbách kandidovali v Olomouci STAN spolu s Piráty. Je moc hezké, že přes všechny rozepře vystupují aspoň tady u nás ve městě navenek pěkně pospolu, nehašteří se a nevymezují se jeden proti druhému, ale pokud je se společnou kandidátkou nejspíš konec, kdo je vlastně kdo?
Tímto se omlouvám Petru Daňkovi a Davidu Helcelovi, pokud jsem je v minulé eseji, možná nepřesně a omylem, zahrnul pod Piráty (kam měli utéct z ProOlomouc): jenže co když jsou ti dva ve STAN? Zkuste si to vygooglit, kampak se od Architektů vydali. Minimálně u Davida Helcela se mi to zkrátka nepovedlo. Je teď Pirát, nebo Starosta?
A právě v tom je obsažen celý problém, který STAN v komunálních volbách v Olomouci čeká: z minulé koalice Pir+STAN jsou v obecném povědomí veřejnosti jenom lidi od Pirátů, a když jsem si pro radost a cvičně požádal pár známých, aby mi od Starostů kohokoli jmenovali, nevzpomněl si nikdo na jediné jméno. Je to obrovský rozdíl proti jiným městům v kraji, například proti Prostějovu, kde dokázali Starostové doopravdy bodovat. U nás jako kdyby nebyli.
Co chce vlastně STAN?
Zvláštní situace – nejsou jména, ale není ani program. Mám- li vypíchnout něco z programu čtyři roky starého, mohu citovat například Městská politika bez lobbistických a klientelistických manipulací, Srozumitelná komunikace s občany, Péče a rozvíjení městské zeleně a přírodních ploch, Pravidelná komunikace s řediteli škol a zohledňování jejich potřeb, Podpora široké škály sportovních aktivit dětí a mládeže, nebo Plánování rozvoje města na 10 a více let dopředu. Heslem kampaně bylo „Jdeme na to čistě a odvážně!“ Dokážete si pod něčím z toho představit cokoliv konkrétního? Já, omlouvám se, naprosto a vůbec ne. Touto optikou bych ovšem musel Starosty odsoudit někam do podpalubí, mimo jakékoli relevantní naděje na zvolení.
A teď to dobré:
Na smetiště dějin ale Starostové přesto nepatří. Naopak, je před nimi budoucnost, a to právě proto, že nemohou vyhrát.
Tmel komunální politiky k pohledání
Historická role Starostů je totiž jiná: tisíckrát se jim dá vyčítat ideová nevyhraněnost a tudíž třeba nečitelný, nejasný program – hodnota STANu ale spočívá v něčem jiném: ta kouzelná slůvka jsou: konsenzus, slušnost, partnerství. Pro koaliční potenciál jsou to dary z nebes.
Je to v lokálních podmínkách, v naší historické zkušenosti, zcela mimořádné. Národní politici jsou totiž pravidelně kontrolováni nezávislými médii, tak jak to má být. Někdo jim v té Praze šlape na paty. Nedovolí si proto tolik, a pokud nedejbože ano, ráno si o všech svých poklescích a chybách někde něco přečtou.
Tady dole v regionu fungují věci občas trochu jinak – většinu „médií“ má tak či onak zavázána místní klika, hlídací psi demokracie usnuli na inzerci městských akciovek nebo „vlivových osob“, kontrola je tak značně omezená, a politikům tady u nás ve městě projdou občas věci, které by si v Praze nedovolili.
Výsledkem toho budiž současná zoufalá olomoucká scéna, na které
- část ANO bojuje proti druhé části ANO,
- strany mají (stále ještě!) rozděleny Technické služby a Vodárny na vlivové zóny,
- ODSka nemá na sociálních sítích ústy některých svých členů občas nic jiného na práci, než si přidrzle dělat šoufky z Pijátů či Topkařů,
- další žabomyší spory nemá smysl jednotlivě jmenovat,
– ale náhle jsou tu STAN, kteří mají potenciál město odborně i lidsky slepit. Je to málo? Není. Je to maximum toho, co lze od politiky chtít.
Tím se ovšem Starostové stávají, alespoň pro část spektra, velmi cenným a žádaným koaličním partnerem s výraznou tlumící a konsenzuální rolí. Bývalo zvykem, že si vítězné partaje brávaly do koalic kvůli většině kdekoho, za tu většinu se potom platilo, mnohdy víc, než žádaly dobré mravy. Se Starosty může přijít jiná kultura. Kultura lidí, kteří chápou, že komunální politika je ve finále stejně o tom, kdo vyčistí kanál.
A v tomto kontextu se absence jasného „lídra“ (nedejbože s „pevnými názory“, jak zní jedno z nechutných klišé posledních let…) najednou jeví nikoli jako handicap, ale jako přidaná hodnota, protože na osobní ambice se tady nehraje.
Alespoň v to hluboce doufám.
Vlastimil Blaťák
