Dlouhá léta jsem na to nemohl přijít. Četl jsem program sociální demokracie z devadesátých let, ale nenašel jsem tam obsahově nic až tak zázračného, co by vysvětlovalo ten neobyčejný úspěch. Poslouchal jsem Zemana a jeho projevy z období „před“ sociální demokracií i po něm, a naprosto mě nenapadalo, kde se vzalo a z čeho pramenilo jeho charisma nezpochybnitelného vůdce.
Kde se vzaly ostatní figury té doby, víme. Václav Havel jakožto symbol listopadové revoluce vcelku logicky pokračoval na Hrad, Václav Klaus se přichomýtl do Občanského fóra skrz poptávku po někom, kdo rozumí aspoň trochu ekonomii, a většina publika mu – alespoň v prvních polistopadových letech – visela na rtech (jakkoli se z dnešního hlediska jeví jeho tehdejší teze jako občas i úsměvné). Ale kde se vzal Zeman?
Běž a vystihni náladu voliče!
Tak se stal Miloš Zeman předsedou sociální demokracie; „sociální“ přitom nikdy příliš nebyl, vlastně je otázka, jestli měl někdy jakékoli opravdové přátele. „Demokratický“ pak vlastně taky ne, protože od počátku vyžadoval spíše než diskusi jen osobní obdiv a bezmeznou loajalitu svých straníků. A těžko mohl pochopit skutečné problémy pracujících lidí, předpokládaných voličů sociální demokracie, když celá sedmdesátá a osmdesátá léta seděl v teplé kanceláři, kde se zabýval simulačními modely zemědělských systémů. Jeden by řekl, že méně autentický předseda levicové strany se už nalézt nedal! – a přece to, i s naprosto nekompatibilním profilem městského intelektuála a tak trochu podivína, dotáhl až k volebnímu vítězství. Jak se to mohlo stát?
Odkud a z čeho pramenila jeho nezměrná popularita mezi všemi, kteří mu volby co volby házeli své hlasy, napříč desetiletími? Odpověď je překvapivě jednoduchá: Miloš Zeman se dokázal vcítit – a lhostejno, jestli sám, anebo za pomoci Miroslava Šloufa – do nálady obyčejného člověka, který zažil rok 1989 a vložil do něj svoje naděje, aby následně zažil kocovinu z nesplněných nadějí. Týkalo se to všech!, kteří celý život pracovali v podnicích, které v devadesátých letech buď zkrachovaly, nebo byly vytunelovány; ti lidé se ocitli bez práce, zatímco ředitel zkrachovalé fabriky se jim smál, a možná že i z nablýskaného Mercedesu. Co ti lidé mohli dělat?
Vzpoura deprivantů v praxi
Všichni ti, které zklamal polistopadový vývoj, kterým bylo odporné elitářství Václava Klause a všech těch jeho Čermáků – a kdo ví, jak se všichni jmenovali – , ti všichni, kteří hledali a nenacházeli práci, patřili do nepolitického národa, neměli žádnou ambici kandidovat a dělat ze sebe veřejné figury – a aktivně se tak podílet na změně; vlastně to byl dokonalý odraz dosud nezralé občanské společnosti. V těchto lidech se hromadila frustrace; ta, pokud je dlouhodobá, může, jak známo, vést k agresi. A to dokonce k agresi neuskutečněné, jen chtěné nebo slovně deklarované, neboť v jejím fyzickém provedení dotyčnému něco brání. Například obava ze ztráty toho mizerně placeného pracovního místa.
A právě v tomto okamžiku vstupuje na scénu Miloš Zeman. Vítězí – ne programem!, který by byl tak přelomový a státotvorný, aby všem těmto lidem vrátil pořádně placenou práci a všechny naděje, o které už přišli – ale aby reprezentoval právě agresi, kterou v sobě museli potlačit. A tak se konaly volby – tuším že v roce 1998 – a Zeman chtěl „vázat stranické knížky do kůží členů ODS“. Na volební billboard se nechal vyfotit se zaťatou pěstí, přičemž image toho, kdo zve protivníka na férovku, je věcně vzato prapodivná s ohledem na okolnost, že není známo, že by Zeman někdy cvičil. Kázal taky něco o „spálené zemi“, ještě později pak vystartoval s „novinářskými prostitutkami, jimiž pohrdá“, jeho političtí opnonenti byli „stádem šašků“, z Bakaly se stal „ekonomický zmrd“. Stačí si otevřít wikicitáty – například slovem „blbec“ Zeman nikdy nešetřil.
Agrese davu, kterému se nesplnily listopadové sny, se zvolením Zemana neutralizovala, neboť mstitel jejich osudů byl nalezen. Vynadal nahlas těm, kterým nedovedli vynadat oni, ukázal pěstičku, a imprese z toho byla pro voliče tak opojná a silná, a tak mocně rezonovala mezi všemi, za které to Zeman „nandal“ všem viníkům, že dokázal zvítězit i v prezidentské volbě roku 2013, více než deset let po svém odchodu z politiky – tedy po tak dlouhém časovém úseku, který je obyčejně v politice nezacelitelný. Jen si představte, že bychom dnes chtěli reinkarnovat třeba Bursíka nebo Karolínu Peake. Po té době bez šance. Jenže Zeman to dokázal.
archetyp hrdiny – mstitele deprivantů – dnes reprezentuje jen babiš
Nechci se tímto komentářem nijak dotýkat současného zdravotního stavu hlavy státu, protože s tím nesouvisí. Jedná se o nekrolog politický, a v tomto ohledu je už Miloš Zeman za zenitem minimálně od zimy 2018. Od počátku druhého prezidentského mandátu jsem si totiž nestačil všimnout, že by jednal v zájmu kohokoli, než jen sebe sama, případně lidí okolo sebe. Archetyp mstitele deprivantů, toho, který „jim to nandá za vás!“, a který tolik fungoval celou jeho politickou kariéru, zůstal ležet zapomenut někde v televizní debatě s Jiřím Drahošem. Proč? Protože pak už přišla frustrace Milošem Zemanem, a s tím nedokáže nic udělat už ani Miloš Zeman. A uprázdněný archetyp politika – mstitele anektoval na pár roků Andrej Babiš.
Nemám v tuto chvíli ambici hodnotit, jestli kariéru Miloše Zemana adorovat za mimořádnou politickou schopnost vcítětní se do nálady davu, kterou jiní neměli, a smeknout tak klobouk před nenucenou komunikační dovedností, s níž několikery volby porazil všelijaké draky – nebo jestli téhož Zemana hanět za sprostou manipulaci davem a za zneužití nejnižších pudů, které jsou nám jako lidským bytostem tolik vlastní.
Nemám nejenom ambici, ale ani schopnost takového hodnocení – protože jsem jako současník až příliš blízko. Navíc příliš unavený letitými pokusy vrátit debatu z emoční roviny zpátky do té racionální – a zpětným pohledem hodnotím tu snahu jako souboj s větrnými mlýny. Zkuste, prosím, sami odpovědět na otázku, jestli je člověk spíš racionální bytost s emocemi, anebo naopak emocionální bytost s rozumem. Pokud odpovíte správně, pochopili jste Miloše Zemana (v jeho lepších letech).
Vlastimil Blaťák
