Příběhy Pirátů z Karibiku mají v mnoha případech jednotící dějovou linku: Kapitán Jack Sparrow má plán, ale místo, aby získal poklad, skončí s celou posádkou v přístavní krčmě v Tortuze, a na konci všeho nemá už ani tu loď, kterou mu mezitím nějak vychytrale štípnul jiný kapitán Barbossa. Podle toho vzorce se dá snadno vysvětlit celá Pirátská strana, a její marné proplouvání mezi korálovými útesy zrádného moře (nejen) místní politiky. Byli kousek od toho, aby měli všechno. Nemají však skoro nic.
Léta! jsem si přál, aby byla politika tak nějak více civilní. Aby se politici nezačali považovat za jakési „náčelníky“, za ty ex offo jediné možné a absolutně nejlepší startéry půlmaratonu, což je prostě trapné. Aby si odpustili to vrcholně zoufalé stříhání pásek a zubení se do objektivů. Aby neměli potřebu psát přitroublé úvodníčky do Radničních listů (literárně navíc většinou i velmi žalostné úrovně), aby ze sebe zkrátka a dobře nedělali debily.
A současně, aby veškerá jejich agenda byla dána takříkajíc „zdola“, od lidí, od podnikatelů, od rozvinuté a aktivní občanské společnosti!, která dozraje a bude sama schopna formulovat svoje potřeby, témata, a pro celou politiku tak vlastně jediné relevantní zadání.
U Pirátů to tak bylo, a vlastně pořád je. Chodili oblékaní jako normální lidi a ne jako kašpaři, nesnažili se předstírat, jak ukrutně jim padne sako. Nehráli si na „elity“. A dokonce!! měli v obličejích mimiku a emoce. Jenže jsou tu Ale…
Promarněná příležitost, která jindy nebude
Ve vedení kraje máme Piráty dva roky, a to je dostatečně dlouhá doba k tomu, abychom je dokázali přečíst. Máme zase hejtmana, který ze sebe nic nedělá, Kanál Dněpr Odra Nil je díkybohu zastaven, půda u Hněvotína zachráněná, deoklešťkizace probíhá vcelku dobře, a na první pohled není skutečně nic, co by volič mohl straně vytknout. Půvabná radní Kocourková zaujala srdceryvným příběhem s malovanými postavičkami z večerníčků, a jeden by řekl, že mají Piráti nakročeno nejen k obhajobě svých pozic – ale dokonce k drtivému vítězství. Jenže nemají. Jakto?
Jsou tady dva tíživé problémy, a s postupujícím časem stále zřetelnější: Za prvé, Piráti žili a ještě dlouho mohli žít s aureolou strany, která není naprosto nijak spjata s letitými klientelistickými strukturami, nikomu nic nedluží a nikomu není nijak zavázaná za peníze na kampaň. Od subjektu v tak unikátní pozici bych ale čekal mnohem víc!, než (sice správně řešené) jednotlivosti typu Hněvotín, nebo povyhazování Oklešťových nohsledů. Čekal bych dokonalou a srozumitelnou redefinici celé krajské (resp. pro účel těchto voleb komunální) politiky, aby se už probůh nikdy nestalo, že ústřední „vizí“ celé univerzitní stotisícové Olomouce, napříč stranami, bude tak totálně bagatelní záležitost, jako stavba kilometru tramvajové trati, vedoucí ještě kamsi do pole. Stačí si dále uvědomit, že nejakčnějším činem celé uplynulé komunální dekády bylo dramatické vyhnání bezdomovců z laviček – a tahle naprostá myšlenková vyprázdněnost a tupost několika komunálních reprezentací po sobě jen čekala na ránu z milosti, na jenom trochu srozumitelná sdělení! – a všichni současní politici se mohli jít registrovat na pracák. Od Pirátů ale nepřišlo v tomto smyslu nic, utopili se v jednotlivostech, byť důležitých, čímž, zdá se, promarnili a nadále i promarňují příležitost, jaká podruhé už nikdy nepřijde.
Za druhé, Pirátům zřetelně chybí jakýkoli PR mozek, který by alespoň ty úspěšně zvládnuté jednotlivosti dokázal veřejnosti „prodat“. To píšu paradoxně v situaci, kdy jsem léta kritizoval Staňka za příliš mnoho PR poradců, a všechny ostatní za přiblblé statusy a fotky z domovů seniorů. Jenže jedna věc je dělat PR profesionálně sterilně (nebo očividně blbě), a druhá věc je nemít vůbec žádné – Piráti jsou druhý případ. Bez nějaké relevantní komunikace navenek je tak strana zcela bezbranná vůči trapně výsměšným útokům ze strany konkurenčních spolků – které, když už nedovedou reagovat konstruktivně věcně, vytáhnou na facebooku „Pijáty“ a trávu, a ikonku opičky, co se chytá za hlavu; je to ubohé, je to nízké, vypovídá to o mluvčích nepěkného ledacos, ale udělali Piráti v komunikaci něco, čím by nadávkám zatnuli tipec? Ne.
Výsledek? Průměrný volič neví o místní pirátské aktivitě nic. Zatímco Žbánka si spojí alespoň s tím hrdinným návratem z dovolené kvůli bezdomoveckému rabování, jakkoli je to k smíchu, s čím si spojit Piráty? Namísto fenomenálního úspěchu se tak dá v komunálkách čekat spíše další pokles. Jako by se celé osazenstvo Černé perly rozhodlo (po úspěšném!) boji s Krakenem jen tak bez odporu předat loď, a odfrčelo do Tortugy do krčmy.
Tam se pak divte, kdo se chlubí vaší lodí.
Kdo je ještě Pirátem?
Vojtěch Pikal pozastavil svoje členství ve straně, a tím nutně vyvstala otázka, kdo vlastně může Piráty vést do komunálních voleb. Na společné kandidátce v parlamentních volbách byl lídrem Tomáš Müller ze STAN, dvojka Pikal je teď mimo hru, ze známých jmen zůstávají vlastně Viktor Tichák a Hynek Melichar, od Architektů ovšem k Pirátům dezertovali David Helcel a Petr Daněk, hvězdná soupiska jmen by tu tedy byla – celkově ale působí jaksi divně nesourodě.
S tím až příliš úzce souvisí otázka případné předvolební koalice, protože vyřešit všechny problémy tohoto světa s inteligentními volnomyšlenkáři, nezatíženými normativy všelijakých v 19. století zamrzlých ideologií, je bezesporu fajn, podnětné a úžasné – jenže který volnomyšlenkář to zatraceně bude? Pro potenciální partnery je ta situace nečitelná – na druhý pád ovšem dává předpoklady k tomu, aby to za čtyři roky dopadlo už zase stejně – setkáním naivních idealistů na Picollu, a marnými úvahami o tom, jak dostat zpátky Černou perlu.
Jenže Picollo není přístav Tortuga, a kraken ještě stále žije.
Vlastimil Blaťák
