Jak se máte?
Dobře. Hlavně, že jsem přijela. Přišla jsem na nádraží, a vlaky byly vyprodány. Ukecala jsem průvodčí a ona mě vzala na stání.
Prožila jste těžký život. Jak moc vás formovalo vědomí, že spousta blízkých lidí zahynula v koncentračních táborech?
U nás doma se o tom vůbec nemluvilo. Stejně jako v mnohých jiných židovských rodinách. Jako dospělá jsem to už samozřejmě věděla, ale v hloubi jsem to začala prožívat až když jsem začala dělat terapii rodin po holocaustu. Slýchala jsem příběhy svých klientů a začala jsem si to vztahovat na sebe. Nejvíc mě zasáhl sedmý říjen 2023, kdy byl Izrael hrozným způsobem napaden Hamásem. To jsem si najednou velmi intenzivně uvědomila, že mám tuto historii.
U vás doma se o tom tedy moc nemluvilo. Do jaké míry se člověk snaží takovou zkušenost vytěsnit?
Ne moc se o tom nemluvilo. Vůbec se o tom nemluvilo. Vytěsnit se ji snaží úplně. První generace určitě a myslím, že částečně i ta druhá. Moje vnoučata o tom už mluvit dokáží. Už jim to nějak patří do života a dokáží už o tom hovořit.
Jedna věc je, jakým způsobem taková zkušenost ovlivní člověka osobně. Jak ovlivnila váš profesní život?
Mě toho ovlivnilo víc. V posledních více než čtyřech letech třeba Ukrajina. Léta jsem pracovala s uprchlíky, z různých zemí. Každý osud byl nesmírně zajímavý a bylo potřeba se mu věnovat. Ovlinilo mě to všechno, každý jednotlivý příběh.
Podepsala jste Chartu 77. Co bylo pro vás impulsem k podpisu?
Viděli jsme v Rudém právu článek Ztroskotanci a samozvanci. To nás velmi zaujalo, vlastně to byla výborná reklama. Už jenom ten název přitahoval pozornost. To bylo v únoru 1977. Byly to dvě stránky požadavků, aby se dodržovala lidská práva, hned jsme to podepsaly.
Potom jste šířila samizdat. Asi si to dnes fyzicky nedovedu představit. Předpokládám, že jste psali na stroji a potom to nějak množili…
To se dál nemnožilo, to bylo prostě dvanáct knížek, knížky se hodně půjčovaly. Dodnes to považuji za úžasnou věc, právě proto, že to bylo tak pracné. Tolik energie se do toho muselo dát, a ještě to schovávat. V té době to bylo obrovsky důležité. Knihy jsme sami vázali. Knihy se ťukaly na stroji, většinou deset až dvanáct kopií. A to už člověk musel do toho stroje hodně mydlit, aby se ta dvanáctá kopie propsala. Nedávno se mě ptala vnučka, co je to kopírák. Je dobré vědět, že to znamenalo vzít průklepový papír, ten kopírák, a další a další, dvanáctkrát. Nandat to do toho stroje, mlátit do těch kláves, stránku po stránce. Rozkládalo se to potom po zemi a stránky se řadily, aby se mohla svázat knížka. Na půdě jsme to s mužem sevřeli v takových svorkách, ořízlo se to, udělaly se desky, potom hřbet. Tak vzniklo dvanáct knížek, a to byl poklad. Hodně se to půjčovalo a byla obrovská škoda, když to StBáci sebrali. Bylo to obrovsky významné, bylo v tom poselství, že my se nedáme, a uděláme si tu knížku svobodně sami.
Vy jste přepisovala?
Ne, já jsem dyslektik. Na to byly senzační ženské písařky, které to dělaly po nocích, a ještě tak, aby to nikdo nevěděl, aby je nebylo slyšet. Byly odvážné.
Já psal na psacím stroji jetě seminární práce do školy. Budilo to půl čtvrti…
No právě!
Jak si udržujete psychickou kondici?
Když vás věci zajímavé a když mluvíte s lidmi, když vás to baví, je to automatické. Nikdy jsem nebyla nějaká otrávená. Lidi a věci, to mě vždycky zajímalo. Dnes mě zaujal Milion chvilek. To jsou mlaďoši, kterým je pětadvacet, třicet, někdy míň. Jdou do toho a naplno se snaží, aby se věci nevrátily tam, kde byly. Moc si to považuju a cením.
Jaký je váš názor na proměnu české společnosti od devadesátých let? Já si tu dobu spojuji s mládím, vypadalo to, že to bude dobré, rozpadl se Sovětský svaz, pustili z vězení Mandelu, a pak se to někde zadrhlo. Jak to vidíte?
Myslím si, že funguje nějaký transgenerační přenos, i dnešní čtyřicátníci a padesátníci to mají tu normalizaci, ten strach pod kůží, protože v tom vyrostli. Mají to v sobě, zažili to. A pokud to hodně nahlas nebudeme reflektovat a nebudeme se o tom bavit, i s další generací, pak budou volby dopadat tak, jak dopadají. Jako by se to všechno ještě přenášelo ze starého režimu a pořád to šlo dál. Málo se o tom mluví, je potřeba to otvírat.
Je to ten stejný princip vytěsnění, o kterém jsme se bavili na začátku?
Je to spíš jen takové odstrčení. U někoho je ta historie opravdu traumatizující, tam klidně může být vytěsnění. Padesátá léta, to opravdu šlo o život. Ale normalizační doba nesla spíše takový podprahový strach a manipulace. Můžu to říct? Prásnke to na mě někdo? Vyhodí mě z práce? Ten strach byl všude a fungoval. Byl reakcí na všechnu tu faleš, na ta hesla, na to, jak se lhalo, jak to bylo normální. Dneska je to zpátky, současná vláda lže a je to normální. V tomto smyslu se nám normalizace vrací a měli bychom si dát strašný pozor. Nebát se otevřeně říkat, co si myslím.
Hodně muvíte o tom, že politici pracují se strachem. Jak tomu může běžný člověk čelit?
Ideální je se nebát. Ale ono se to hezky řekne. Já vracení se strachu vidím úplně konkrétně. Potkávám se s lidmi, kteří se začínají bát o to, že je vyhodí z práce. To bylo za normalizace všudypřítomné. Dneska, když na úřadech a na ministerstvech probíhají čistky, je to velmi podobná situace. Rozdíl je v tom, že lidé, kteří byli vyhozeni, v dnešní době většinou najdou práci. Tedy v Praze, nevím, jak je to tady. Spíš jde o to, že i kdyby mě vyhodili, skromně, ale pořád žít. Že mi můj názor bude stát za nějaké uskromnění se, je ale dnes samozřejmě složité.
Vlastimil Blaťák
