Hovoříte o více než 600 milionech korun na nutné rekonstrukce. Jak jste daleko s jejich získáváním?
Celý rok 2025 jsme věnovali podávání žádostí do dotačního programu státu Živlu 1. Nejprve je nutno podat předběžnou žádost, stát alokuje peníze a následně se musí u nás vypracovat projektová dokumentace a samozřejmě také rozpočet, který vede k vysoutěžení. Na základě vysoutěžené ceny a podepsané smlouvy pak stát vyplatí peníze. Nyní máme podáno zhruba devadesát procent žádostí za zhruba 610 milionů korun. Je v tom oprava školy za 110 milionů, náklady na opravu chodníků, komunikací a veřejného prostranství, a jsou v tom i veškeré mosty a lávky. Samotné mosty jsou za téměř 190 milionů korun, největší položkou je ale škola. V těchto dnech dokončujeme Dnes vypracováváme veškerou dokumentaci k tomu potřebnou a věřím, že na jaře zahájíme další část oprav. Je nutné si uvědomit, že 610 milionů je pro nás obrovská suma. Roční rzpočet obce je do sto milionů korun a do něj se musejí vejít všechny mandatorní výdaje. Na investice si obec si může běžně dovolit okolo deseti, patnácti milionů korun ročně.
Jak významná je během celého procesu role starosty?
Určitě hodně významná. U nás jsme nejprve museli důsledně přehodnotit standardní a v té době plánované investice a opravy, co z nich je opravdu potřeba. Předpovodňové plány také musely navazovat na opravy po povodních, ale některé akce se bohužel musely úplně zastavit. Organizace práce byla a je složitá a je nutné být hodně v terénu a mít představu o tom, co je v tu chvíli prioritou. Jestli někde chyběla cesta, je samozřejmě nejdůležitější, aby se lidé dostali domů. Je to také spousta práce se žádostmi, které za nás nikdo neudělá, aby byly úspěšné.
Při občasných návštěvách příhraničního Polska, které bylo postiženou stejnou povodní, vnímám, že jsou s opravami dál. Co dělají Poláci jinak?
Mají trochu jednodušší systém. Existuje tam něco jako stav po stavu nebezpečí, kdy nějakou dobu po události mohou opravovat ve zrychleném legislativním procesu. U nás se sice peníze uvolnily v dostatečné míře, vůbec se ale nezměnila legislativa. Tu musíme v obcích dodržet, jako kdyby povodně nebyly. Se všemi limity veřejných zakázek a podobně. S tím souvisí i kapacity projektantů, nebo nás všech, kteří to připravujeme. Urychlit to nejde, právě legislativa nás asi brzdí nejvíce.
Jsou tedy Poláci připravenější? Nebo adaptabilnější?
Jsou určitě adaptabilnější. Například v Londku (lázeňské město Ladek Zdrój v místním dialektu, pozn. Red.) byla situace až extrémní, protože tam se protrhla hráz a to byl skutečně stav nebezpečí, který trval velmi dlouho. Poláci v takové situaci dovedou rychleji vyvlastňovat půdu, umí efektivněji dělat stavební řízení. Na druhou stranu je třeba říci, že ne vždy jsou efektivnější. Nechci vzpomínat, jak dlouho se například stavěl most v Glucholazech.
Změnil se u nás během roku a půl vyjednávání nějakým způsobem přístup státu?
Částečně ano. Ale jen částečně. Dlouho trvalo přesvědčovat a vysvětlovat, v jakém prostředí žijeme a že opravdu potřebujeme legislativní pomoc. Změna zákonů je ale dlouhý proces a prakticky se tedy nezměnilo nic, kromě toho, že přišla meotdická pomoc a zvýšily se limity veřejných zakázek. To ale souviselo spíš s inflací, než s povodní. Výrazná nefinanční pomoc státu tady není. Stát nám velmi výrazně radí, co všechno musíme dodržet, místo toho, aby nám to odpustil.
Vlastimil Blaťák
