Kdyby ovšem vzápětí nerozeslal děkan Kubala, perem své redaktorky Chovancové, podivné vyjádření, kterým zase přilil olej do ohně, který kdysi sám založil. Došlo to v úterý do redakcí, a my ten text publikujeme níže v plném znění (abychom tedy dali prostor druhé straně…), komentář je ovšem nutný.
Pro neznalého čtenáře, oč ve sporu jde: jednotlivé fakulty Univerzity Palackého měly kdysi své výzkumné ústavy, na kterých se bádalo. Před několika lety došlo ke sloučení všech těchto ústavů do jediného, tzv. CATRIN. Byla kolem toho živá debata, především Přírodovědecká a Lékařská fakulta o věci dlouho diskutovaly, vždyť ztrácely přímý vliv na často výdělečné ústavy, které samy zakládaly. Nedá se přitom říci, že by fakultám někdo něco bral, protože nemají samostatné IČO, spadají pod jednu velkou univerzitu, a té nikdo nic nevzal. Založení CATRIN tak mohlo někomu vyhovovat více, jinému méně, avšak děkan Přírodovědecké fakulty Kubala se pustil do boje, který začal hraničit se šikanou vyučujících a vědců, překračoval právní rámec a schovával klíče od laboratoře se světluškami, ať vzpomeneme nejznámnější kauzu. Spor s Radkem Zbořilem skončil u soudu, a Zbořil nyní vyhrál.
Vyjádření, které nyní děkan Kubala zaslal médiím, ale dalece překonává všechno, co si kdo kdy v Olomouci dovolil. A jestli na to ze strany UP ještě není reakce, nesvědčí to tentokrát o akademické noblese, ale o neschopnosti vyjádřit se – a zaujmout postoj, nyní ryze občanský.
Co píše děkan Kubala: lži, manipulace, a dezinformace
Děkan Martin Kubala je psychopat. Svědčí o tom nejen způsob vyjadřování, ale i nastavené mezlidské vztahy, kdy se kolem něj na jedné straně semkla až fanaticky oddaná skupinka stoupenců, zatímco na druhé straně stojí majorita akademické obce, která jej neuznává a k jeho metodám by se nikdy nesnížila.
Děkan Martin Kubala je psychopat, který ve sporech neumí, než napadat, schovávat klíče, tu a tam vyhrožuje žalobou, tu a tam ji dokonce i podá, ale já jsem na to připraven.
Argumentační linka Kubalova strašlivého psaní je totiž mimo jakékoli mantinely toho, na co by mohl ještě člověk věcně reagovat. V jednom odstavci dokáže smíchat, že Zbořilova výplata přesahuje nějaký limit, loňskou stávku učitelů humanitních věd i odboráře, a to vše je okořeněno výrazy jako „plamenný“, „absurdní“.
Následuje odkaz na „množství zfalšovaných publikací“, což je úplně obyčejný argumentační úkrok ve zcela jiné věci, odvádění pozornosti, načež následuje několik dalších manipulací. Ty nemá smysl jednotlivě rozebírat a uvádět na pravou míru, protože už jenom tím bychom přistoupili na Kubalovu hru odvést pozornost jinam. Klidně to provedu jindy a při jiné příležitosti.
Spor mezi Kubalou a Zbořilem totiž od prvopočátku nebyl sporem o výši Zbořilova honoráře, ale byl zjevně snahou o zabránění vzniku vysokoškolského ústavu CATRIN, čehož se pan děkan snažil dosáhnout útokem na vůdčí osobnost toho záměru.
O čem Kubala nepíše, a měl by
Pravomocný rozsudek nám dává zcela jiná témata, než jsou ta, jimiž se debatu snaží ovládnout pan děkan. Univerzita nyní spolu se soudními náhradami a úroky z prodlení zaplatí zhruba pět milionů korun, a my jako občané se musíme ptát:
- Bude se tato částka hradit z veřejných a tedy z našich peněz?
- Nebo se bude vymáhat po děkanovi Kubalovi?
- Je univerzita pro tyto případy pojištěna?
- Proč nezaujímá Martin Kubala, místo rozeslané jedovaté eseje, také „postoj“ k této věci? Konec konců o ní byl ten soud;
- Co udělá rektor? Zkusí zase pana děkana jen „upozornit“, anebo bude mít koule a dokonce ho „odvolá“, aby potom zase odvolal, co odvolal?
- Co na to studenti, kteří by měli, kromě odborných znalostí, načerpat na vysoce kultivovaném prostředí univerzity i jakési občanské ctnosti, když pak vidí tohle?
Vedení univerzity není schopno vyjádřit se
Kubalovy odstavce jsou techniky dezinformátora, a kdyby šlo například o téma Ukrajiny nebo českých „vlastenců“, jejich argumentačních faulů, dokázali bychom to už rozpoznat. Zde je ale použit navlas stejný vzorec, který vždy sestává z části pravdy, části manipulace, kousíčku výhružky anebo zrnka odvedení pozornosti jinam, z útoku ad hominem a drzé relativizace vlastních sprostot (nabourání se do cizího e-mailu).
Bombastický je odkaz na konci textu, v němž Kubala cituje sám sebe a odkazuje na svůj vlastní článek. Tohle jsem si kdysi dovolil v seminární práci v prvním ročníku, citovat sám sebe, a po právu jsem práci musel přepsat. Skutečně mě zaráží, že nikdo v akademické obci teď není schopen tu techniku dešifrovat, a proti ní se nahlas ohradit.
Stejně, jako (níže) podepíšu, že je děkan psychopat a dezinformátor, musím bohužel jedním dechem stejně vážně dodat, že vedení univerzity je připosrané, neschopné se vyjádřit, zaujmout postoj, v tuto chvíli dávno více občanský, než jen nějak „vnitřní“ v rámci Křížkovského ulice.
Těch pět milionů se teď musí někde vzít. Budou z rozpočtu fakulty? Bude méně učebnic? Vrátní nedostanou o Vánocích odměny? Omezí se úklid?
Nebo se částka uhradí z rezervních fondů Přírodovědecké fakulty, na kterých leží stovky milionů korun?
To všechno jsou otázky. A odpovědi na ně máme právo znát.
Vyjádření děkana PřF UP Martina Kubaly k TZ předsedy ZO VOS CATRIN Jakuba Navaříka
Olomouc (27. září 2024) – Rozsudek Krajského soudu v Ostravě považuji za těžko uvěřitelný a ve svých důsledcích místy až absurdní. Významně se odlišuje od předchozích závěrů interního auditu, inspektorátu práce i okresního soudu. Pokud soud dospěl k závěru, že žalobce s nejvyšší mzdou na fakultě, dokonce přesahující roční limit 3,25 mil. Kč, byl za svou práci nespravedlivě odměňován a měl by dostat další více než 3 mil. Kč, pak je to zcela mimo ekonomickou realitu akademického prostředí nejen u nás, ale i kdekoliv jinde v Evropě. Do značné míry to lze vnímat i jako výsměch všem akademikům, kteří v loňském roce stávkovali za to, aby mohli mít důstojné mzdy. Je s podivem, že nad tímto rozsudkem jásají odboráři, kteří jindy plamenně plédují za srovnání mezd.
Situace je o to horší, že právě Radek Zbořil je autorem velkého množství zfalšovaných publikací, přičemž jedna z nich patřila k hlavním podkladům při jeho profesorském řízení. Tyto kauzy přitáhly i mezinárodní pozornost a Radek Zbořil byl mj. nucen rezignovat na své členství v Učené společnosti.
Rozsudek považuji také za věcně vadný, když přiznání většiny nároků žalobce je odvozeno od toho, že soud upřel děkanovi právo nastavit na fakultě pravidla odměňování, což je na vysokých školách zcela běžná praxe. Odvolává se přitom na paragrafy Zákona o vysokých školách, které s děkanem nemají nic společného a zcela ignoruje §24, odst.1, písm. e), ze kterého tato pravomoc děkana plyne. Pokud lze z rozsudku dovodit povinnost akceptovat jakékoliv návrhy na odměňování ze strany podřízených, včetně situací, kdy pracovník navrhuje odměnu sám sobě, pak se domnívám, že takto žádná organizace fungovat nemůže.
Úvahy o tom, že projednávané otázky odměňování nějak souvisely se zřízením vysokoškolského ústavu CATRIN, jsou zcela zcestné, protože o zřízení ústavu bylo rozhodnuto až dávno po událostech, které byly předmětem soudního sporu. Navíc na zřízení ústavu právě Radek Zbořil reagoval tím, že si na univerzitě snížil úvazek a svůj grant EXPRO převedl na Vysokou školu báňskou v Ostravě, jejíž adresu si píše na své publikace dodnes.
Nutno dodat, že na výsledku soudu má značný podíl i rektor, a to jak ten předchozí, který svými úkony aktivně pomáhal Radku Zbořilovi posilovat jeho pozici pro soudní spor, tak ten současný, který po intervenci žalobce a dalších kolegů rozbil pozici univerzity tím, že z hájení zájmů univerzity odvolal jak mě, tak právního zástupce, který do té doby obhajobu úspěšně vedl a od té doby jsem měl jen minimální možnost průběh dalšího řízení ovlivnit. Já sám jsem byl poté křivě obviněn z několika přečinů, které se z velké části týkaly použití pracovní e-mailové komunikace v soudním sporu, avšak jak následné šetření Policie ČR, tak žádný rozsudek neshledal na mém jednání nic závadného. Celá kauza, která významně zasáhla do soudního sporu je podrobně popsána zde (včetně odkazů).
Martin Kubala
děkan PřF UP
Vlastimil Blaťák
