Vzestup a pád olomoucké Sigmy 3: Jak prodávali za provizi Hubníka a jak to zatím nevyšlo

Přelom tisíciletí se v Olomouci ohlásil pohárovým dvojzápasem s Olympique Marseille a ještě v roce 2000 jsme hráli finále Intertota s Udine. Následovaly prodeje Marka Heize do Mönchengaldbachu a Tomáše Ujfalušiho do Hamburgeru SV, a za utržené peníze se budovala severní tribuna. Všechno zatím běželo jako dřív – i když už bez Karla Brücknera, který se přesunul k reprezentaci.

V téže době vstupuje do klubu akcionářsky město.

Je dobré odpovědět si na otázku, proč se to celé děje: protože Jaromír Gajda vidí, co stojí olomoucký úspěch, a jak obtížné je lepit rozpočet. Hledá stabilizační prvek, a zapojí tak veřejnou správu, která svého druhu stabilitu přinese. Cena za to bude vysoká, ale o tom později. V roce 2000 ještě nikdo nedokázal vidět za dva kopce, aby odhadl, jaký vývoj dění v klubu vezme, když zapojí politiku. Jeden z někdejších partnerů klubu, který si přeje zůstat anonymní, pro Hanácké novinky do záznamu řekl: „Politici dostali chuť a začali se do toho srát.“

Tandem Gajda – Kubíček: funkční, ale rozhádáné manželství

Skryté napětí mezi dvěma vůdčími osobnostmi olomouckého fotbalu té doby, Jaromírem Gajdou a Jiřím Kubíčkem, se začalo otevřeně projevovat krátce po roce 2000. Jiří Kubíček tehdy jako apolitický (jeho kulacký rod byl revolucí postižen a po ní mu narostla křídla) zatoužil po kariéře na Českomoravském fotbalovém svazu, kdežto Jaromír Gajda, jako personální náměstek Železáren Prostějov za socialismu, měl za krkem červenou knížku.

Dramatické volby předsedy, následující po rozsáhlé korupční aféře v letech 2003 – 2004  která Sigmu minula právě díky postavení Kubíčka v ČMFS, (podle odposlechů z těchto let později vznikla známá divadelní hra Petra Čtvrtníčka „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“) vykopla Kubíčka nahoru a v roce 2005 ho vynesla až do funkce místopředsedy ČMFS za Moravu. A začal Pražáky zlobit. Známá je aféra jeho kritiky stavby Národního fotbalového stadionu a nevýhodný prodej domu ČMFS v Kozí ulici.

V následujících letech pak udělali funkcionáři všechno pro to, aby svou pozici v roce 2009 neobhájil. Mluvilo se tehdy o tom, že na zradě na Valné hromadě v roce 2009 se podílel i jeho souputník ze Sigmy. Šlo o to, že funkcionáři začali vyhrožovat Gajdovi, že jestli Sigma nesrovná Kubíčka, srovná ČMFS Sigmu (sestup).

Kubíček chtěl prodloužit v roce 2009 svůj post místopředsedy svazu, vždyť dělal všechno pro to, aby přivedl na post místopředsedy Ivana Haška, ale ten mu se svým kamarádem Rajchlem (dnešním předsedou PRO) udělali v předvečer Valné hromady v řadách MOravy revoluci. Traduje se, že když Kubíček odcházel ulehnout na pokoj, měl slíbeno 47 hlasů ze 74. Když se ráno vzbudil, měl jich pouze 14, a z toho jeden si dal sám. Vypjatá volba tedy nakonec dopadla jinak a Kubíček zůstal mimo hru.

Naplno se vrátil do Olomouce, ale narazil už do zdi. Ta si totiž během jeho nepřítomnosti začala žít svým vlastním životem.

V té době v Olomouci sílí pozice Jaromíra Gajdy, a mimochodem se také na scéně objevuje prvně Josef Lébr, jehož budoucí vliv na olomoucký fotbal bude zásadní.

Situace se po Kubíčkově návratu mírně zauzlila. Pokud použijeme příměr, Gajda a Kubíček tou dobou připomínali rozhádané manžele, kteří si tu a tam dělají naschvály, ale drží dál pospolu, protože mají děti. Obrazně řečeno, manžel se vrátil k manželce, ta jej strpěla, ale dveře do ložnice zůstaly už zavřené. Jednomu vadilo, když se druhý zviditelňoval v novinách, a vzájemných naschválů, často žabomyších, přibývalo.

V klubu ovšem mezitím už začal tvrdý boj o moc, souboj o vliv. Šlo o toky peněz.

Fotbal jako studna peněz pro šíbry a na volby

Shrneme si, jak se budoval Andrův stadion v desetiletce zhruba mezi roky 1993 a 2003: Za Druláka do Oldenburgu hotel pod východní tribunou, za přestup Hapala do Leverkusenu se vybudovalo osvětlení, za Látala do Schalke nové hřiště a kus východní tribuny, za Radu do Fenerbahce se pokračovalo v rekonstrukci tribun. Za Baranka do Sparty se zbudovala konstrukce za bránou místo dnešní jižní tribuny, za Ujfalušiho a Heize do Hamburku vznikla severní tribuna. Ještě peníze z přestupu Romana Hubníka do Moskvy se zčásti použily na nynější jižní tribunu, tou dobou už ale příliv peněz z přestupů začíná slábnout.

Důvody jsou dva: jednak jsou to agenti, kteří žádají své provize (a pro klubový fotbal nejhorší bude sportovní manažer, napojený na agenta…), do hry ale promlouvá i Afrika. Evropské velkokluby přestávaly mít o hráče z východu už zájem a lovily na černém kontinentu, peněz bylo méně, a také proto se jižní tribuna postavila z větší části za peníze z prodeje bytů uvnitř, a jen z menší části za Hubníka – doba už byla jiná.

Čím méně peněz bylo, tím více začínali do hry vstupovat politici. Nejprve jen nenápadně, například formou „výjezdních zasedání“, když se jelo na Mallorcu. To klíčové ale přišlo v roce 2007 při prodeji Romana Hubníka do Moskvy. Tehdy poprvé zkusili vyždímat z přestupu nějaké peníze pro sebe, byť napoprvé jim to ještě nevyšlo.

Dejme slovo Jiřímu Kubíčkovi, který o tom, jak chtěli politici obejít orgány klubu a ulít si provizi, hovořil veřejně už mnohokrát. „Město mělo tou dobou v klubu 34%. V únoru 2007 vyslalo město emisara, chtěli prodat Hubníka do Moskvy za 3 miliony euro. Byl jsem pozván k primátorovi Novotnému, na schůzce seděl i tehdejší člen představenstva Major. Já jsem měl nabídku za 3,5 milionu euro. To se jim nelíbilo, protože předpokládali, že ten rozdílový půlmilion půjde mimo účetnictví, v hotovosti. Bojoval jsem tou dobou ještě o vyšší částku s Lokomotivou Moskva, a prodej za tři miliony jsem rázně odmítl. Hubník se tedy prodal transparentně nakonec za tři a půl milionu eur, které do koruny skončily v pokladně Sigmy. Když jsem potom na koncertě Alexandrovců potkal držitelku kasy ODS, ani mě nepozdravila. Chyběly jí naráz peníze, které potřebovala na volby,“ říká po letech Jiří Kubíček.

Jinými slovy šlo o to, vytvořit penězotok směrem ven. Napoprvé se to nezdařilo, brzy už ale mělo být všechno jinak. Od „hubníkovského „roku 2007 byl jen krůček k roku 2009 a k aféře s Bohemkou. Dny Jiřího Kubíčka v čele klubu se krátily, a on to dobře věděl. Dlouhodobě nemohl tlak města ustát.

Pánové Gajda, Ficner a Lébr najednou jako by ucítili šanci vystoupit z Kubíčkova stínu. Některé jejich počiny vůči němu dokonce zaváněly až výsměchem za pražský nezdar. Kubíček zpočátku se všemi ústrky ještě bojuje, postupem času se ale uzavírá více a více do sebe a začíná trucovat. Sigma znovu hraje poháry, ale její nejvyšší představitel buď ani nejezdí na zápasy, anebo na ně jezdí jako turista a nehlásí se k ostatnímu vedení. Manželství Kubíčka a Gajdy v zásadě čeká na jiskérku, která by byla záminkou k oficiálnímu rozvodu.

Dny jsou ale sečteny.

Vlastimil Blaťák