První díl seriálu najdete ZDE.
Byla to spanilá jízda ligou i evropskými poháry, a kromě Realu Madrid přivedla vlna mimořádných úspěchů na Andrův stadión i Juventus Turín. Olomoucká pohádka však byla tvrdě vydřená, a na rozsáhlejší ekonomickou stabilizaci nebylo dosud ani kdy.
Stalo se, co jednou vlastně muselo: Sigma nečekaně vypadla z evropských pohárů s Hutnikem Krakov, a peníze na sezónu náhle nebyly. Představitelé Sigmy provedli v tu chvíli něco, co – dobově podmíněno – mělo samozřejmé opodstatnění, dlouhodobě to však byla cesta do pekla: klub prodal městu za 27 miliónu korun Andrův park, sezónu si zaplatil a z nejhoršího se tak v danou chvíli dostal. Ďáblovi v podobě místní komunální politiky se tím podal prst, on chtěl ale celou ruku. Netrvalo to pak dlouho, aby si ji vzal.
A Sigma už nikdy nebude hrát s Realem.
Jak získávala Sigma majetek…
Někdy v roce 1990, na počátku, tu nebylo vlastně nic. Pětadvacet vyvolených tělovýchovných jednot, mezi které Sigma díky Bohu patřila, bylo napojených jen na státní rozpočet, a jiný zdroj peněz na sport tehdy ani nebyl. Hráči byli zaměstnání v podnicích Sigma a MŽ a profesionalismus ještě nefungoval. Sigma samotná, jako tělovýchovná jednota, měla jedenáct oddílů s dominantním fotbalem, ale žádný z nich neměl právní subjektivitu. Kluby užívaly státní pozemky, ale vše se změnilo v roce 1992 s platností od roku 1994 – kdy Sigma pozemky dostala přímo do vlastnictví klubu od státu na základě Zákona, když do té doby je pouze užívala.
Svůj majetek pak díky Brücknerovým úspěchům rozhojnila rychle. V roce 1992 odchází do Leverkusenu Pavel Hapal za 52 milionů československých korun, a za peníze se zbuduje osvětlení. Za Radka Látala vznikne hřiště a kus malé tribuny, pak Rada přestoupí do Fenerbahce za 27 milionů korun a následuje rekonstrukce druhé tribuny. Za přestup Baranka do Sparty se vybuduje konstrukce pod Jižní tribunou, za prodeje Ujfalušiho a Heinze se postaví Severní tribuna za 70 milionů, a naposledy se ještě část přestupové částky za Romana Hubníka využije pro Tribunu Jih.
Je důležité podotknout, že Sigma tehdy vlastně každý rok prodávala hráče, ale trenér Brückner to dal vždycky do kupy.
Penež nepřibývá jenom ve fotbale. Transformující se společnost bohatne, v polovině devadesátých let je stále ještě na vzestupu, a pak přichází rok 1996 – pro budoucí vývoj klubu klíčový. Nejde jenom o nečekaný propadák s Krakovem, ale především o to, že se kluby nově musely povinně transformovat na akciové společnosti z důvodu licenčního řízení.
Vznikla tak prapodivná situace, která bude měla do budoucna následky: na jedné straně stál prapůvodní spolek, který bylo nutno zachovat, hlavně z důvodu čerpání dotací na mládežnický fotbal, a tento spolek nyní spoluvlastnil nově vzniklou akciovou společnost, která provozovala mužské áčko.
Doba euforie a nevinnosti končila, čas přinesl kapitalismus i do fotbalu, ovšem v ryze české, znásilněné podobě. Kdo by čekal, že forma akciové společnosti bude zdrojem kapitálu, tedy peněz z nákupu akcií všech nadšených investorů, kteří chtějí výhodně koupit a ještě výhodněji prodat, že bude zdrojem prostředků na investice a zhodnocení majetku, mýlil by se. Neboť kapitalistická forma dostala v podmínkách transformujuící se společnosti stále ještě postkomunistický obsah, a akciovka u nás náhle nikoli k nalákání investorů prostřednictvím akcií za správnou cenu, ale k ovládání, a taky pak k tomu, aby do fotbalu promluvila politika. Cesta byla otevřená a čistokrevný východní model pak nadělal peklo.
… a jak majetek začala pak ztrácet
Neúspěch v pohárovém dvojutkání s Hutnikem byl pro rozpočet klubu ranou: Sigma byla přinucena prodat Andrův park, kupcem bylo město, a do struktur klubu se tak krok po kroku začala cpát místní politika, titulárně město, přesněji však politické strany, které na radnici zrovna seděly. Akciový vstup do Sigmy byl dokonán v roce 2000, a to z podnětu Jaromíra Gajdy, který tehdy – v dobových souvislostech – viděl jako ideální model fungování kopané akciovou spolupráci spolku, soukromých vlastníků a veřejné správy po třetinách, a tento model Sigma přijala.
Olomoucké kopané v tu dobu šéfoval geniální tandem Kubíček a Gajda. Byli jako manželé. Jeden byl emotivní vizionář s všetranným a mnohovrstevnatým rozhledem, druhý racionální účetní, dva odlišné typy, oheň a voda. Dokázali se až pozoruhodně doplňovat, a kde nestačil jeden, zapracoval druhý. Potom to ale náhle začne skřípat. Nejprve jen v drobnostech, později i v důležitých věcech.
Právě skryté napětí mezi nimi je latentním problémem, který se naplno projeví až okolo roku 2005, kdy Kubíček zatouží po funkci na Českomoravském fotbalovém svazu. Kromě jejich sporu, praktické užitečné spolupráci na straně jedné, ale doutnajícímu konfliktu na straně druhé, se během let začíná rodit problém akciové účasti města.
Radnice sice formou nákupu akcií dostává do klubu peníze, bez kterých by se u nás možná nehrál fotbal, úpis ďáblu ale stojí mnoho: poznenáhlu, doslova krok po kroku se ve vedení klubu objevují politici, kteří za veřejné peníze posílané na fotbal žádají nejen chválu, ale i rozhodovací pravomoce, v odborných sporech zevnitř klubu vystupují píárově navenek coby téměř mírotvůrci, ale především padne jejich zrak na dva klenoty: tím prvním je fotbalista Hubník, jehož přestup se právě chystá, tím druhým pak Andrák, a pozemky v jeho blízkosti. Buduje se na nich tréninkové hřiště, a není možné na ně bezprostředně sáhnout – právě se ale začíná uvažovat o tvorbě nového územního plánu města, a co se vleče, neuteče…
Vlastimil Blaťák
