Kauza Sigma je tak i příběhem lidí, kteří dostali svou šanci, a ve svobodných poměrech ji využili. Stejně tak ale přináší i příběhy o jiných lidech, kteří se pak prosadili během času, a osobnostní výbavou nestačili na svůj úkol. Bavíme- li se o postupném pádu Sigmy v desátých letech nového století, není třeba za ním hledat nic, než génia průměrnosti, který náhle zvítězil – tak jako i v jiných společenských sférách. Kouzelná doba, kdy mohl být primátorem Milan Hořínek, rektorem Josef Jařab a trenérem Karel Brückner, totiž nebyla tak dlouhá.
I fotbalová Sigma zažila svůj euforický vzestup, po ní náraz do zdi, a následně pak léčbu všech nemocí metodami, které měly i vedlejší účinky. Jestliže devadesátá léta přinesla Sigmě jména jako Hapal nebo Brückner, vzepětí fotbalu, ta následující již byla více bojem o pozice v klubu, který pro mnohé znamenal jen peníze a moc. Od některého roku – a těžko říci přesně, kdy přišla ta chvíle – jsou už jména hráčů nepodstatná, nikdo si je nepamatuje, nikomu nic neřeknou.
Synonymem Sigmy od určité doby naráz nejsou hráči jako Milan Kerbr, Radek Látal, Luboš Přibyl, nebo Pavel Hapal, ale divné figury z pološera, a o euforii nebo budování hodnot se už v těchto letech dávno mluvit nedalo.
Krásné roky po převratu
Je léto roku 1990, krátce po sametové revoluci. Československá fotbalová reprezentace úspěšně táhne turnajem mistrovství světa v Itálii, a možná jen nepochopitelný verdikt sudího Kohla a bolavé vyloučení Lubomíra Moravčíka za vyzutou kopačku udrží reprezentaci mimo semifinálové brány. Útočník Tomáš Skuhravý se stane evropskou hvězdou, a ještě během turnaje podepisuje mimořádně lukrativní smlouvu Janovu. Spolu s ním i mnozí další.
Ještě před mistrovstvím světa se v médiích propíral – dnes to může znít až neskutečně – návrat Ivo Knoflíčka a Luboše Kubíka do národního týmu. Ti dva krátce před revolucí emigrovali, a před italským mistrovstvím si národní tým dokonce – už ve svobodných poměrech! – hlasoval, jestli je chce vůbec zpátky. Oba dva museli projít ponižující procedurou ještě měsíce po revoluci, hrozná doba ale na italských trávnících už končila.
Ven pak půjdou ve svobodných poměrech, po italském tažení, další a další českoslovenští reprezentanti, o které je zájem – nyní mohou odejít již legálně.
Tak celý český fotbal začínal žít z toho, že dokázal prodat svoje hráče do evropských lig. Mateřské kluby za ně získávaly na tehdejší dobu velké spousty peněz, velkokluby Sparta a Slavia se díky tomu stabilizovaly, stejnou cestou se však vydali i ostatní.
Přesto je zde zvláštní výjimka – zatímco všichni honem prodávají a počítají první bankovky, olomoucká Sigma v létě 1990 ještě nemá hráče, kterého by mohla smysluplně prodat. Jako zcela šokující se proto v této souvislosti jeví fakt, že Sigma hráče kupuje. Ne ledajakého. Jmenuje se Alexander Bokij, je mu třiatřicet let, je prvním cizincem v naší lize, a přivedl ho Jiří Kubíček. Pro příběh olomoucké Sigmy je to jenom na okraj a nevýznamná epizoda. Přesto dokazující, že v našem klubu někdo myslí jinak.
Tři náhradníci na lavičce na Realu
Na počátku moderní éry fotbalové Sigmy vystupuje z mlhy Jméno. Největší ze všech, jméno, bez kterého bychom v Olomouci fotbal možná ani nehráli, nebo alespoň ne na takové úrovni. To jméno je Karel Brückner.
Jako trenér zraje tiše, nenápadně, takřka v utajení, mimo světla ramp velkých pražských S, aby v roce 1992 ustrnula celá Evropa: hraje se čtvrtfinále poháru UEFA s Realem a v Madrid. Na Estadio Santiago Bernabéu, jehož kapacita se šplhá někam ke sto tisícům, nastupuje olomoucká Sigma. Kromě nachlazeného náhradního brankáře Vaniaka má na lavičce jen tři náhradníky! – Gottwalda z Příkaz, Barboříka z Holešova, a osmnáctiletého Guzika. Víc Sigmáků není, ale i s touto sestavou a v sepraných dresech dokáže Karel Brückner divy. V tom utkání pak nastřelí Milan Kerbr tyč a jen tak málo scházelo, aby Sigma Real Madrid třeba vyřadila z poháru. Dovedl to tehdy vůbec někdo docenit?
Jistěže dovedl. Dres španělského velkoklubu tehdy mimo jiné obléká i slavný Hugo Sánchez, mexický reprezentant a účastník třech mistrovství světa. V rozhovoru pro české novináře byl před dvojutkáním s Olomoucí zdrženlivý, složil Sigmě poklonu, ale nikoli jen slušnostní – k překvapení všech dokázal totiž vyjmenovat naše hráče. Je nutno podotknout, že v době, kdy nebyl žádný internet. „Nemáme takovou formu, abychom soupeře zatlačili a bombardovali jeho branku. Real, ač je to u něho netradiční, nyní musí více bránit a především hrát chytře s využíváním rychlých protiútoků. (Sigma) není známá, protože není slavná, ale dokázala se přes Rusy a Němce dostat do čtvrtfinále, a to už samo o sobě je důkazem kvality mužstva. Olomouc má tým bez hvězd, ale je kompaktní, pracovitá, Hapal, Maroši, ale i další jsou výborní fotbalisté. Proti nám nemá Olomouc vlastně co ztratit,“ uvedl tehdy před prvním vzájemným zápasem v rozhovoru pro Rudé právo Hugo Sánchez.
Po zápase kontaktovali vedení Sigmy manažeři Realu, a nabízeli angažmá pro Milana Kerbra. Nahradil by právě Sáncheze. Sigma začala budovat své hodnoty.
Karel Brückner budovatel
Zůstaňme ještě chvíli u zápasu na Realu, protože nám mnoho vysvětlí.
V brance španělského velkoklubu tehdy stál Paco Buyo. Brankář, který odchytal za Real jedenáct sezón, a byl členem španělské reprezentace. V poli nastoupili Fernando Hierro, španělský reprezentant a účastník čtyř mistrovství světa (v Itálii 1990 ještě nezasáhl do hry, hrál na třech šampionátech), trojnásobný vítěz Ligy mistrů. Obranu vyztužit také Ricardo Rocha, brazilský reprezentant a mistr světa z roku 1994. Manuel Sanchis hrál na dvou mistrovstvích Evropy a dvou mistrovstvích světa, Rafael Gordillo hrál na třech Eurech a dvou mistrovstvích světa, Likael Lasa je zlatý olympijský medailista z Barcelony. Chendo Michel byl dalším španělským reprezentantem, v poháru UEFA čelil ve finále Maradonově Neapoli. Paco Llorente má z tehdejší madridské sestavy asi nejslabší životopis, reprezentoval jen jednou. To Emilio Butrageno je jiná liga, dvě mistrovství světa, dvě Eura, na MS v Mexiku dal pět branek, stejně jako Maradona. Hugo Sánchez odehrál tři světové šampionáty a je mexickou legendou.
Proti nim nastoupila na madridský trávník olomoucká Sigma v sepraných modrých dresech. Luboš Přibyl v bráně u nás sice pravidelně chytal ligu, do reprezentace se ale nikdy nedostal, ani jako náhradník. Miloš Slabý reprezentoval jen v mládežnických kategoriích, jinak nic. Martina Kotůlka sice čekalo fotbalové Euro 1996, v době zápasu na Realu mu ale bylo jednadvacet let. Jiří Vaďura sice v lize patřil mezi spolehlivé záložníky, do reprezentace se ale nikdy nedostal. Pavel Hapal byl v sestavě Sigmy asi nejzvučnějším jménem, Roman Hanus přišel do Olomouce z Tábora a potom už šel jenom níž. Radek Látal byl druhým reprezentantem v dresu Sigmy, ač v té době teprv budoucím, Milan Kerbr z Hradiště si o pět roků později taktéž zahrál na Euru. Radek Šindelář nikdy nereprezentoval. Ale na hřišti je i Michal Kovář, toho času pouhý dorostenec, protože se zranil Alexander Bokij.
Olomouc má ale taky Karla Brücknera. Je to on, kdo se soupiskou průměrných hráčů – ve vší úctě k nim – umí Real Madrid potrápit. Nebýt Kerbrovy tyče, šla by Sigma možná dál! Evropská fotbalová scéna si těch hráčů všimne – a začne o ně být zájem. První z nich jdou ven, za peníze na tehdejší dobu obrovské, a Sigma může budovat.
Začíná se budovat Andrův stadión, a celé blízké tréninkové zázemí, které Sigmu dostane na absolutní špičku nejen v českém fotbale. Uplyne jen deset let, a Olomouc má nejen vymazlený stadión, ale taky tréninková hřiště vedle za plotem, i umělou trávu, a po těch hřištích tu běhají kluci, co vytvoří slavnou líheň olomoucké kopané.
Budovateli olomouckého zázraku jsou na manažerském poli Jaromír Gajda a Jiří Kubíček, hlavní díl zásluh ale nese trenér Karel Brückner. Nebýt jeho umu, Olomouc by proti Realu a Juventusu asi nikdy nehrála, a nemohla by dobře prodávat své hráče.
Pokračování příště
Vlastimil Blaťák
