Kdysi dávno, bude to tak patnáct let, jsem vedl rozhovor s jedním majitelem stavební firmy. Nejprve mi nechtěl otevřít své srdce. A pak se rozpovídal. Podstata jeho sdělení byla přibližně ta, že mu jde pouze o to, udělat zakázku, která vydrží dobu záruky, a ani o den víc, aby se následně musela předělávat. Všichni jsme to tušili, on to řekl naplno. Určitě je to bezva způsob, jak si vydělat peníze, a jsou lidé, kteří na to mají dokonce i žaludek.
Já jim ty prachy přeju. Nám ale odfláknutou práci rozhodně ne.
Šlendrián, kam se podíváš. A bez občanského zájmu to nepůjde
Výsledky vidíme na vlastní oči všude kolem sebe. Schody nejely už od neděle, dnes, v úterý, pořád ještě nejedou. Zkrátka taková jednotka dočasnosti „jeden furt“. Nutno dodat, že jezdím vlakem poměrně často, a nepamatuji si, kdy vlastně byla v provozu všechna tři schodiště. Nikdy?
Co mám informace, chystá se rekonstrukce toho nešťastného schodiště, a má na to být údajně i vypsaný tendr. Prostě a jednoduše to dodavatel stavby tehdy zřejmě odflákl, záruku, a ani o den víc.
Není to jednotlivost, protože v rozkladu je na nádraží skoro všechno, kam jen okolo dohlédne. O rozpadající dlažbě jsme psali v létě, scény jako z Černobylu ale nabízejí i třeba jen pohledy na odpadkové koše – prostě záruku, a ani o den víc. Galerií se chvíli kochejte, a posuďte sami.
Recept a lék? Žádný není. Vlastně kromě obyčejného občanského zájmu o veřejné věci a setrvalého tlaku na to, že veřejný prostor patří nám všem a basta. A že nám na něm záleží.
Vlastimil Blaťák
