Jaké je obecně postavení žen v české politice?
Záleží samozřejmě na tom, s kým se srovnáváme. Obecně lze říci, že ve srovnání se západní Evropou, kde demokracie funguje kontinuálně déle, jsme na tom hůře. Někdy se dokonce uvádí žertovné příklady, proč je participace žen ve Skandinávii tak vysoká. Když Švédové okupovali v 17. století střední Evropu, nechávali ženy doma. Po návratu zjistili, že ženám správa veřejných věcí jde. Tak už je v politice nechali. Ale to je spíše taková historka, která nemusí mít reálný základ.
V českých zemích dlouhodobě působilo několik vlivů, například až do poloviny dvacátého století to byl silný vliv katolické církve. Totéž můžeme pozorovat například v dalších zemích, kde bylo silné náboženství, v Itálii či Izraeli. Dnes jsme se od tohoto jevu už emancipovali, ale působily další faktory. Například snaha komunistů o zrovnoprávnění ženy přišla vcelku vniveč, neboť se to týkalo spíše dělnických profesí, jeřábnic, a podobně. Po roce 1989 jsme nastoupili na novou cestu, a od té doby se prosazují spíše muži. Bylo zde několik pokusů kvótami postavení žen zlepšit, ale poměr je stále stejný – je to zhruba pětadvacet až třicet procent žen. To se týká zastupitelských funkcí, v těch výkonných je to ještě o něco méně. I když dnes je procentuální zastoupení žen ve vládě ANO a ČSSD nejvyšší.
Konkrétně Olomoucký kraj je na tom v celorepublikovém srovnání jak? Například když vezmu jako měřítko kandidátky do letošních voleb.
Musíme vzít v úvahu jeden jev, který je po roce 2010 stále více a více patrný. Oslabuje se role politických stran. Na lokální úrovni naprosto dominují občanská hnutí a nezávislí kandidáti. Tento jev má na zastoupení žen poměrně příznivý vliv, na komunální úrovni je to velmi dobře viditelné. Co se týče Olomouckého kraje jako celku, například ve smyslu parlamentních voleb, jsou ta čísla v republikovém srovnání průměrná, nebo někdy lehce podprůměrná. Co se týče letošních voleb, v Olomouckém kraji se bude rozdělovat jedenáct mandátů. S největší pravděpodobností hnutí ANO, SPOLU a Piráti se Starosty obsadí třeba po třech mandátech, a ty další si rozdělí buď KSČM, ČSSD, nebo SPD. Když se podívám na ty tři hlavní politické strany, je to tragédie. SPOLU má ženu až na devátém místě, hnutí ANO na osmém a Piráti se STAN na pátém místě. Všechno jsou to nevolitelná místa. Kandidátky jsou vůči ženám naprostý výsměch.
Předpokládám, že s vyšší účastí žen v politice se mění nebo mohou měnit jak témata politiky, tak i samotné výstupy. Je tomu tak?
Z průzkumů jednoznačně vyplývá, že ženy jsou nedostatečně reprezentovány. Zároveň je ale zajímavé, že ženy nevolí ženy, protože pokud by tomu tak bylo, měli bychom zastoupení půl na půl. Očekává se, že ženy mají jinou agendu. Vnitřně cítíme, že jsou více konsensuální, dotahují věci do konce. Kdybych měl uvést nějaký příklad, může to být sociální a rodinná politika. Pokud ji řeší muž, kterému je padesát nebo šedesát let, což je to nejčastější zastoupení v naší poslanecké sněmovně, často opomíjí ženy s dětmi. Jakmile do přípravy zákona vstoupila žena, agenda se proměnila. Ženy přicházejí s jinou zkušeností, a v politice proto skutečně nastolují nová témata. A pokud jde o otázku konsensuálnosti, ženy často obrušují hrany v konfliktech. Do politiky to přináší citlivější pozici, než je tomu v případě souboje mužů.
Jsou na světě země například některé africké, kde je padesátiprocentní zastoupení žen v politice. Politika tam bude pravděpodobně úplně jiná než v evropských zemích. V Evropě máme příklady v severských zemích, kde je i důraz na rovné příležitosti mnohem silnější, země jinak reagují na klimatickou změnu a na problémy, které jsou k tomu vztaženy.
Čím to, že je žen ve veřejném životě tak málo? Je to tím, že se jim do politiky nechce, nebo je to otázka třeba vzdělání voličů? Kde jsou kořeny, kromě samozřejmě těch zmíněných historických.
Jsou za tím především dva jevy, které vidíme i v běžném pracovním životě. Za prvé je to odlišná role mužů a žen, kdy žena je mnohem více vtažena do rodinného života, stará se o děti, a tudíž má méně času na seberealizaci. Za druhé je za tím postoj mužů, kteří jsou průbojnější, a lépe se v politice uplatní. Psychologický faktor toho, že muž je silnější, jej svým způsobem upřednostňuje. Totéž vidíme nejen v politice, ale i v běžném životě, například v poměru, kolik máme mužů a žen na manažerských pozicích.
Jedna věc je samotná politika, ale jiná věc je občanský sektor, a minimálně subjektivně mám pocit, že tam je žen víc. Jak se to shoduje nebo neshoduje s argumentem, že ženy kvůli svému rodinnému angažmá se nechtějí anebo nemohou angažovat? Ony se tedy veřejně angažují, ale nepoliticky?
Je pravda, že spousta žen po vrcholné politice netouží, a svoje základní občanské povinnosti si třeba plní někde jinde. V nejrůznějších spolcích či hnutích. Na druhou stranu politické subjekty, které více pracují s občanským sektorem, například Zelení, prostor ženám dávají. Zřejmě si více všímají žen, úspěšných třeba právě v nejrůznějších občanských hnutích.
Jak je to třeba s procentuálním zastoupením žen – studentek – u vás na katedře (Katedra politologie FF UP, pozn. red.)?
Poměr studentek je obecně vyšší například na filologických oborech, u nás to bývá s muži padesát na padesát.
Čím to? Zájem o veřejné věci tedy ženy, i volbou studijního oboru jeví. Co se stane pak, kde přijde ten okamžik, že se dále neangažují?
Určitě hraje obrovskou roli rodinný život. Teprve dnes vznikají zákony na sdílené pracovní pozice, aby žena, která je dlouhodobě doma s dětmi, mohla třeba dvě hodiny denně do práce, aby neztratila kontakt. Ženám to velice pomůže, nebudou po třech letech mateřské úplně izolované. Protože pokud třeba pracovala jako úřednice, nebo na jakékoli vyšší pozici, tak nových zákonů nebo nových počítačových systémů a pracovních postupů vzniklo za tu dobu tolik, že s prostředím ztratí kontakt.
K tomu mě napadá otázka, o které si nejsem jist, jestli je na politologa, a jestli bych se spíše neměl zeptat spíše sociologa nebo sociálního antropologa, ale nemohu se nezeptat: co je vlastně kvalifikací k angažmá ve veřejném životě? Je to, jak uvádíte, kontinuita pracovního procesu, a tedy vnímání legislativních nebo digitálních změn v oboru, anebo je to zralost osobnosti, která naopak mateřstvím může nastat?
Optimální by byla samozřejmě ta druhá varianta. Zralý člověk, který dokáže nejenom něco prosazovat, ale také za to nést odpovědnost, což samozřejmě s profesním vzděláním nemusí souviset. Člověk může být velmi vzdělaný, ale nemusí být zároveň moudrý.
Vlastimil Blaťák
