Není to jen otázka uklizenosti, několika oprýskaných přístřešků nebo lidí bez domova, kteří se v prostoru kolem nádraží zdržují. Problém je hlubší: přednádraží jako celek nikdy pořádně nevyřešilo, čím vlastně chce být.
Přitom nejde o zanedbatelný kout města. Každý den tudy procházejí lidé, kteří do Olomouce přijíždějí vlakem, nastupují na tramvaj, pokračují autobusem nebo míří pěšky do centra. Právě tady si návštěvník vytváří první představu o městě. A právě tady Olomouc dlouhodobě vysílá poněkud rozporuplný signál.
Obrovské plochy, málo města
Základní problém je urbanistický. Přednádraží bylo koncipováno především jako dopravní prostor, nikoli jako skutečná městská část. Výsledkem jsou rozsáhlé zpevněné plochy, které mají obsloužit dopravu, pěší, tramvaje, autobusy i automobily, ale jen obtížně vytvářejí prostředí, kde by člověk chtěl zůstat.
Když se v roce 2001 začalo přednádraží postupně rekonstruovat, šlo o mimořádně rozsáhlou investici. Celá rekonstrukce skončila v roce 2010 a podle města si vyžádala téměř 600 milionů korun. Jen poslední etapa přinesla mimo jiné 10 tisíc metrů čtverečních pěších ploch. Jenže čtvereční metry ještě město nedělají.
Časem se navíc ukazuje, že velkorysé dlážděné plochy mají i svůj praktický problém. Tam, kde se mělo vytvořit reprezentativní městské prostranství, vznikla místy spíš obrovská plocha, která se obtížně udržuje a jejíž jednotlivé části postupně stárnou. Dlažba se v některých místech vlní, opravy přibývají a velkorysost původního řešení začíná působit spíš jako jeho slabina.
Je to typický problém městské architektury, která se příliš soustředí na to, kolik prostoru vznikne, a méně na to, jak se v něm bude žít za patnáct nebo dvacet let.
Autobusové nádraží, které mělo být jinde – a vlastně mělo být tady
Ještě výraznější je dopravní paradox. Přednádraží je přirozeným místem pro přestup mezi vlakem a autobusem. Přesto se v Olomouci autobusová doprava historicky rozptýlila do několika míst a původní autobusové nádraží postupně ztratilo svou roli. Současné městské dokumenty přitom stále popisují přednádraží jako významný přestupní uzel.
Právě to dlouhodobě kritizoval i historik umění Pavel Zatloukal, emeritní ředitel Muzea umění Olomouc. V roce 2021 označil podobu třídy Kosmonautů a přednádražního prostoru za výsledek urbanistického selhání a situaci přirovnal k „Tádžikistánu“. Kritizoval mimo jiné skutečnost, že prostor pro autobusové nádraží byl dlouhá léta rezervován, ale autobusové nádraží nakonec nevzniklo v bezprostřední návaznosti na železniční stanici.
Jeho výrok je záměrně provokativní. Ale právě proto stojí za připomenutí. Protože když člověk vystoupí z vlaku a chce pokračovat regionálním autobusem, měla by být odpověď na otázku „kam mám jít?“ pokud možno jednoduchá. V ideálním městě: tamhle.
Olomouc místo toho po desetiletí vytvářela komplikovanou skládačku dopravních funkcí. A ještě dnes se řeší, co s bývalým autobusovým nádražím. Město v roce 2026 vyhlásilo urbanistickou soutěž na území tržnice a bývalého autobusového nádraží, jejímž cílem je mimo jiné vytvořit nové řešení přestupního uzlu a lépe propojit tuto část města s historickým centrem.
Jinými slovy: urbanistický problém, který měl být vyřešen dávno, se řeší znovu.
Místo, kde se potkávají i problémy města
Přednádraží má navíc jednu nepříjemnou vlastnost: koncentruje do sebe sociální problémy, které jsou ve městě jinak rozptýlené. Bezdomovectví zde není nový fenomén. Už v roce 2018 městská policie kvůli rostoucímu počtu stížností posilovala hlídky u hlavního nádraží.
A v létě 2026 se v médiích znovu objevily stížnosti na nepořádek, hlodavce, zanedbanou zeleň a problémy spojené s lidmi bez domova. To všechno je ale třeba číst správně. Člověk bez domova není urbanistická vada. Urbanistickým problémem je prostředí, které přestává fungovat jako přirozený veřejný prostor a ve kterém se sociální problémy koncentrují a stávají viditelnějšími.
Přednádraží dnes často nepůsobí jako městské náměstí, park nebo ulice. Působí jako čekárna mezi dvěma místy. A v takové čekárně se lidé nezdržují rádi. Pokud nemusejí.
A potom je tu RCO
Do tohoto obrazu zapadá i nejvýraznější architektonický objekt celého prostoru – RCO, tedy Regionální centrum Olomouc. Budova sama o sobě samozřejmě není příčinou všech problémů přednádraží. Právě naopak: její výrazná silueta je jedním z nejviditelnějších prvků novodobé Olomouce. Jenže otázka není pouze, zda je RCO technicky nebo architektonicky kvalitní stavbou. Otázka zní, jaký vztah má k městu kolem sebe.
A právě tady se kritika zostřuje. Pavel Zatloukal ve své přednášce v roce 2021 mluvil o novodobé zástavbě kolem třídy Kosmonautů mimořádně tvrdě. Jeho „Tádžikistán“ nebyl označením jedné konkrétní budovy, ale širšího urbanistického výsledku – směsice nových staveb, měřítka, prostorových vztahů a způsobu, jakým se nová část Olomouce připojila ke starému městu.
A právě v tom je jeho kritika zajímavější než prosté „RCO je ošklivé“. Protože skutečný problém nemusí být v tom, že je jedna budova příliš vysoká, příliš skleněná nebo příliš výrazná. Problém může být v tom, že jednotlivé stavby nedokážou vytvořit město.
Zóna hrůzy?
Přednádraží tedy není zóna hrůzy proto, že by každý metr čtvereční byl katastrofou. Je horší v jiném smyslu: je to místo s obrovským potenciálem, na němž je příliš mnoho věcí jen napůl. Doprava funguje, ale prostor kolem ní ne vždy. Tramvaj přijede. Autobus přijede. Vlak přijede. Informační tabule svítí. Dlažba je položena. RCO stojí. A přesto celek nepůsobí jako město.
Možná právě proto se dnes Olomouc vrací k prostoru tržnice a bývalého autobusového nádraží a vypisuje na něj novou urbanistickou soutěž. Sama radnice mluví o potřebě vytvořit důstojnou vstupní bránu do historického centra a o tom, že lokalita potřebuje nové urbanistické řešení.
Je to vlastně přiznání, že dosavadní koncepce svůj úkol nesplnila. Olomouc tak stojí před poněkud trapnou otázkou: kolikrát ještě budeme přednádraží opravovat, než připustíme, že problém není v dlažbě, lavičkách ani v přístřešcích, ale v samotné představě, jak má toto místo fungovat?
Protože přednádraží nepotřebuje další kosmetickou úpravu. Potřebuje konečně městský plán. A ten by měl začít jednoduchou myšlenkou, která je možná překvapivě radikální: že nádraží není jen místo, kde člověk vystoupí z vlaku. Je to první náměstí města, které po příjezdu uvidí.
A podle toho by také mělo vypadat.
Vlastimil Blaťák
