Zatímco v krajském městě připadají na jednoho zubaře stovky lidí, v odlehlých horských regionech jsou to tisíce a staří lékaři odcházejí do důchodu bez jakékoli náhrady. Paradoxem, který hraničí s naprostým výsměchem všem trpícím občanům, je přitom skutečnost, že jen několik kilometrů za státní hranicí funguje polské zdravotnictví v úplně jiném režimu.
Proč není možná spolupráce s polskými lékaři?
V polských příhraničních městech a moderních klinikách je zubních lékařů dostatek, mají volné kapacity a pro zoufalé Čechy by mohli představovat okamžitou záchranu. Místo logického propojení péče v rámci Evropské unie však pacienti narážejí na neprostupnou zeď byrokracie, legislativních pastí a mezinárodního formalismu.
Tuzemské zdravotní pojišťovny odmítají plošně a jednoduše proplácet standardní péči v zahraničí, protože český systém je historicky nastaven na rigidní smlouvy s domácími poskytovateli a české zákony neumožňují polským lékařům snadno vstoupit do tuzemského systému veřejného pojištění. Rozdíly v právní odpovědnosti za zpackané zákroky, komplikované uznávání odborných kvalifikací mimo velká centra a absence jakékoli mezivládní dohody o přeshraničním sdílení stomatologických kapacit tak dělají z polské pomoci jen nedostupný přelud za ostnatým drátem úřednického šimla.
„Za tento katastrofální stav nesou plnou odpovědnost politické elity, které po celá desetiletí trestuhodně zanedbávaly koncepční řízení zdravotnictví a regionální rozvoj. Politici na celostátní i krajské úrovni zcela selhali v předvídání demografické krize, kdy ignorovali stárnutí stávajících zubařů a nedokázali mladé absolventy lékařských fakult motivovat k odchodu do periferií,“ říká jeden z pacientů ze Šumperska, který za běžným ošetřením cestuje až do Brna.
Realita je však taková, že vycestovat za zubařem do zemí EU můžete i bez předchozího souhlasu pojišťovny, ale pojišťovna vám proplatí pouze částku do výše českých úhradových tarifů, které jsou extrémně nízké. Zbytek (rozdíl v ceně) doplácí pacient ze svého. Refundace je tedy omezena českými cenami, nikoliv reálnými náklady v zahraničí. Ne každý na to má, navíc pacient musí zákrok zaplatit nejprve hotově a následně žádat o refundaci.
Co mohou udělat regiony? Skoro nic, jednání je v rukou státu
Regionům by možná pomohlo zavedení povinných lékařských umístěnek po studiu placeném z daní poplatníků nebo vytvoření masivních finančních stimulů, které by mladé zubaře přitáhly na sever, obojí je ale složitější proces.
Problém spíše tkví v politické neschopnosti a v pasivitě v oblasti diplomacie a evropské integrace, kdy ministerští úředníci za celá léta nedokázali vyjednat legislativní výjimku pro příhraniční oblasti, která by legálně propojila české peněženky s polskými vrtačkami.
Výsledkem politické slepoty a alibismu je tak region, kde se lidé musí spoléhat na drahé pohotovosti nebo si zuby trhat sami doma, zatímco mocní v Praze dál předstírají, že je všechno v pořádku.
Miroslav Hladiš
