Prvním šokem pro místní obyvatelstvo byl materiální hlad sovětských vojáků. Nešlo o organizované rekvizice pro potřeby fronty, ale o masivní individuální rabování. Symbolem této doby se staly náramkové hodinky. Sovětští vojáci, často pocházející z chudých poměrů a vyčerpaní lety brutální války, jimi byli fascinováni. Scény, kdy měl rudoarmějec na každém předloktí několikery hodinky, nebyly ani v Olomouci žádnou velkou vzácností. Legendární výzva „Davaj časy!“ se stala symbolem nové nejistoty.
Stejnému zájmu se těšila jízdní kola. Pro vojáka, který prošel tisíce kilometrů pěšky, představovalo kolo vrchol luxusu a mobility. Sověti je zabavovali přímo na ulicích, často i českým spojencům, kteří se marně oháněli páskami odboje nebo legitimacemi. Mizelo vše: od alkoholu a jídla až po šperky a šatstvo.
Nejtěžší trauma: Masové znásilňování
Zatímco krádeže majetku lze zpětně vnímat pouze jako materiální ztrátu, druhý fenomén zanechal hluboké jizvy na duši národa: masové sexuální násilí. Odhaduje se, že na území tehdejšího Československa byly znásilněny desítky tisíc žen. Morava, kterou fronta procházela delší dobu a kde se odehrávaly tvrdé boje, trpěla obzvlášť silně.
Oběťmi nebyly jen Němky, které vojáci považovali za „válečnou kořist“, ale ve velkém počtu i Češky. V Olomouci a okolních obcích docházelo k útokům v bytech, ve sklepích i na polích. Násilí se nevyhýbalo mladým dívkám ani starým ženám. Často šlo o hromadná znásilnění doprovázená brutalitou a opilstvím. Strach byl tak velký, že rodiny dcery ukrývaly v narychlo vyzděných skrýších nebo je převlékaly za stařeny a umazávaly jim tváře popelem.
Kdo byli ti muži? 4. ukrajinský front, ale nebyli to Ukrajinci. Šlo o odvedence z osvobozených území a o trestné prapory
Na osvobozování Moravy a Olomouce se podílely především jednotky 4. ukrajinského frontu, kterému velel generál (pozdější maršál) Andrej Jerjomenko. K Olomouci směřovaly také síly 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského.
Složení těchto jednotek bylo na konci války velmi nesourodé. Elitní útvary doplňovali narychlo vycvičení branci z osvobozených území SSSR, ale také trestné prapory (tzv. štrafbaty) složené z trestanců a vězňů, u nichž byla míra disciplíny minimální. Pro tyto muže, kteří viděli vypálené vlastní vesnice a vyvražděné rodiny v Rusku či na Ukrajině, byla střední Evropa nepřítelem, na kterém bylo dovoleno se pomstít – bez ohledu na to, zda šlo o Němce nebo Slovany.
Beztrestnost jako systém
Otázka trestání těchto zločinů je dodnes kontroverzní. Sovětské velení sice formálně vydávalo rozkazy zakazující rabování a násilí pod trestem smrti, v praxi se však nad chováním „vítězů“ často přivíraly oči. Důstojníci mnohdy násilí tolerovali jako formu ventilace nahromaděného stresu z bojů. Pokud už k trestům došlo, a někdy i popravám před nastoupenou jednotkou, šlo spíše o výjimečné případy, které měly zastrašit nejhorší excesy, nikoliv o systémové nastolení spravedlnosti.
České úřady a rodící se revoluční národní výbory byly v pasti. Na jedné straně se na ně valily stížnosti zoufalých občanů, na druhé straně nesměly urazit „Velkého bratra“. Hlášení o incidentech byla často bagatelizována nebo zametána pod koberec, aby nekazila obraz osvoboditelů.
Reakce Čechů: Od nadšení k vystřízlivění
Šok z chování rudoarmějců vedl u mnoha Čechů k rychlému vystřízlivění. Radost z konce války vystřídala hořkost. V dobových denících se často objevují věty typu: „Němci nám brali svobodu, ale Rusové nám berou čest a poslední košili.“
Tato zkušenost výrazně ovlivnila poválečné vnímání Sovětského svazu, ačkoliv byla následně na 40 let násilně vytěsněna z veřejného prostoru. Oficiální propaganda po roce 1948 udělala z každého rudoarmějce bezchybného hrdinu. Skutečné příběhy olomouckých žen a rodin, které přišly o vše, zůstaly uzamčeny v rodinných pamětích jako šeptané trauma, které se naplno otevřelo až po roce 1989.
Osvobození Olomouce tak zůstává událostí dvou tváří: nesmírné úlevy z konce nacismu a hlubokého ponížení, které přišlo z rukou těch, kteří měli být zachránci.
Vlastimil Blaťák
