Dechový orchestr mladých oslavil krásné výročí 55 let velkolepým koncertem na náměstí v Jeseníku. Líbilo se mi to.
Děkuji. Ohlasy, které za námi doputovaly, říkají, že to to snad povedlo. Měli jsme strach z počasí, trochu tepleji být asi mohlo, ale jsme doopravdy rádi, jak se to nakonec podařilo. Pozvali jsme i bývalé členy, přijela spousta lidí ze světa. Posluchačů ale i tak přišla spousta. Kdyby se koncert konal vevnitř, určitě by jej neposlouchalo tolik lidí. Druhá polovina proběhla s projekcí, což jsme dělali úplně poprvé. Zkusili jsme to, ohlasy byly vynikající. Máme radost!
Jak vlastně dnes orchestr funguje? Předpokládám, že velká část členů někde žije a pracuje, jak třeba zkoušíte? Působíte výborně sladění.
Jednoduché to není. Máme spoustu lidí, kteří žijí v Jeseníku, jsou například žáky ZUŠky a mohou zkoušet, celý orchestr na nich ale nestojí. Doba je taková, že dětem se moc nechce hrát na dechové hudební nástroje. Ještě je láká zpěv, kytara, klavír, ale s dechy je problém. Proto si obrovsky vážím toho, že zůstávají lidé, kteří jsou třeba o něco starší, ale dávají do toho srdce a hrají s námi i dál. Zkoušíme v pátek od pěti do půl sedmé a potom v sobotu ráno od osmi, aby se mohli zúčastnit členové, co jsou už na vysokých školách nebo třeba pracují. Není jednoduché to skloubit, někteří jezdí jednou za čtrnáct dní, někteří jednou za tři týdny. Děláme, co se dá.
Loni zemřel zakladatel orchestru Vladimír Vraňovský.
Loni v prosinci jsme dělali koncert k jeho životnímu jubileu. Dorazila obrovská spousta bývalých členů z celého světa, i třeba z Ameriky. I když už na tom nebyl zdravotně nejlépe, ještě se zhostil role dirigenta. Vladimír žil několik desítek posledních let s manželkou v Olomouci. Manželka mu potom zemřela a on zůstal sám. Jezdil jsem za ním, byli jsme přátelé. Projevil pak přání vrátit se do Jeseníku. Podařilo se nám sehnat mu místo v Pensionu U rybníčka, mohl se vrátit domů mezi své a obrovsky pak pookřál. Začal zase žít, chodit na koncerty. Zvládli jsme ten koncert, který patřil opravdu k nejpovedenějším. Když přišla zpráva o jeho úmrtí, nikdo jsme to nečekali. Včera přijela jeho dcera s manželem, která taky kdysi hrála v orchestru, a přivezla nám jeho ocenění jako čestného občana města Jeseník. Že by to chtěli, ale jsou si vědomi, že to dostal za práci s orchestrem, ať je cena u nás.
Jak se orchestr za 55 let posunul, změnil? Působí velmi mladistvě a svěže.
Vladimír byl do roku 2001 uměleckým vedoucím, od roku 2005 jsem jím já. Doba je taková, že klasická dechová koncertní hudba dnes není úplně atraktivní. Hraje se dál, ale jsou už nové trendy, i jenom kvůli tomu, že česká hudba dnes nemá skladatele. Vychází se proto ze zahraniční tvorby a i kvůli dětem, i kvůli posluchačům obohacujeme repertoár třeba o filmovou hudbu. Potom je to baví a na náměstí to bylo vidět. Na soutěžích samozřejmě dál hrajeme věci symfonického charakteru, klasickou koncertní dechovku. Vladimír Vraňovský, jako původem vojenský muzikant, třeba dlouho nechtěl saxofon. Do nějaké doby to bylo tabu. Byl ale schopen přijmout změnu, šel s dobou.
Dalších 55 let je před vámi. Jak vidíte budoucnost?
Nevím. Dnes mám radost, že děti fungují a že je to baví, že pokračujeme v tradici. Orchestrů je tady v okolí více, například v Krnově, v Zábřehu, v Olomouci, v Němčicích, ve Šternberku. Je úžasné se potkávat na festivalech. Teď jde o to, aby děti měly zájem dechovou hudbu hrát, abychom byli schopni se doplňovat. Rok od roku je to jinačí. Zatím nás vždycky zachránili bývalí členové, kteří poslali potomka na něco, co bylo třeba. Za to jsem obrovsky rád.
Vlastimil Blaťák
