Co je vlastně náplní práce interiérového architekta?
Nejdůležitější je psychologie. Interiéry jsou všude kolem nás – všichni bydlíme, pracujeme, někam chodíme na kávu či nakupovat. Je přitom obrovský rozdíl mezi interiérem rezidenčním čili soukromým, ve kterém trávíme většinu svého volného času, a interiérem komerčním, což jsou třeba administrativní prostory nebo kavárny. Právě tady vstupuje do příběhu psychologie. Především v rezidenčním, domácím interiéru musím nesmírně pozorně vnímat klienta a jeho přání, a je velmi důležité porozumět tomu, co určitě nechce. To mu navrhnout nemůžu. U komerčních prostorů je to jinak. U kaváren je důležitý jakýsi „wow efekt“, musí zaujmout. Jiná kategorie komerčních prostor jsou kanceláře, ve kterých musí být člověku nejen dobře, ale musí zde také fungovat ergonomie. Proto musím studovat psychologii a je to pro mě vždycky začátek veškeré práce. Není to jen psychologie barev nebo psychologie materiálů a struktur, ale především psychologie člověka.
Pojďme tedy začít u rezidenčních, soukromých projektů. Například vnímám trend posledních let, kdy se spojuje kuchyň s obývákem, a jako introverta mě to docela děsí. Jak to vnímáte vy, jako interiérová architektka? Setkala jste se někdy s tím, že to tak někdo nechce?
Vidíte – a jsme u psychologie. Spojování těchto dvou prostor je, myslím si, návratem do doby, kdy rodina trávila všechen svůj čas v kuchyni, u kuchyňského stolu, obyvák v dnešním slova smyslu neexistoval. Bývával spíše jakýsi hostinský pokoj, kam se běžně nesmělo, leckdy se zde ani netopilo. Přijela tam občas babička s bábovkou. Postupem času se tento prostor změnil v obývací pokoj, dnes často s „oltáříčkem“ zvaným televize. Žena, maminka, zůstávala oddělená v kuchyni. Trend spojení vznikl, aby rodina mohla být opět spolu. Sama mám tento trend velmi ráda, zvlášť když je možné prostory třeba částečně oddělit. Mám třeba klienty, kteří pořádají pro své kamarády a přátele zážitkové večery, kdy vaří všichni, a pak je samozřejmě fajn, pokud jsou prostory spojené. Ale mám i klienty, kteří je chtějí striktně oddělené. A někdy samozřejmě rozhodne i samotná dispozice bytu nebo domu.
Co kancelářské prostory? Ty byly před pár lety proměněny na open-space, dnes už se to zase nenosí?
Vidíte, jak se rozhovor o interiérech zase vrací k psychologii, u které zkrátka musíme začínat. Před lety převládla myšlenka, že pokud spolu lidé mají pracovat, mají mít k sobě blíž, že je to lepší pro práci. Prostory se měly spojit, podpořit komunikaci. Dnes se naopak ukazuje, že produktivita v open-space klesá, protože člověk nechce poslouchat telefonický hovor kolegy, ani pracovní ani soukromý. Oboje ruší. V určité době se tak začaly v open-space objevovat něco jako „telefonní budky“, de facto boxy, ve kterých člověk neruší, když telefonuje, což mi připadá velice fajn. Dnes se od open-space odkláníme. Já sama bych nedokázala sedět v obrovské hale s ostatními, ruší to, a v kreativních oborech to platí dvojnásob. Pokud nelze prostor řešit jinak, je vhodné alespoň oddělit jednotlivá pracoviště třeba květinovými stěnami, abychom nemuseli rovnou stavět příčky. Ale ať se vrátím zpět k otázce, ano, myslím si, že open-space jsou na ústupu.
Jako další typ komerčních prostorů jste zmínila například kavárny. Zase do toho vstoupím nějakým svým viděním světa. Sám mám rád uměřenější prostory. Dnes kamkoliv přijdu, tak to svítí LEDkama, což mě vyděsí a raději uteču. Nechci sedět pod barevně svítícím barem. Je to otázka trendu, je to módní věc, která zase pomine? Jaký je dnes požadavek na to, jak má vypadat prostor restaurační, kavárenský?
Projektovat a navrhovat prostory tohoto typu je složité, do hry vstupuje mnoho faktorů. Jsou požadavky, které jsou nepřekročitelné, dané stavebním zákonem či požadavky hygieny, kolik lidí může v prostoru být, vstupují do toho hasiči a požadavky na únikové cesty. Projektant nebo architekt musí tyto věci ctít. Požadavky na osvětlení jsou z jiné kapitoly. Osvětlení v prostoru přípravny jídel musí respektovat požadavky vyhlášek, v částech, kde sedí hosté již pravidla tak přísná nejsou. Tam o charakteru prostoru často rozhoduje spíše trh. V posledních letech se objevily LED pásky s možností měnit barvy a lidé, kterým barvy dříve chyběly, to asi chtějí. Pokud se ovšem podíváme na nejrůznější odborné soutěže, tam naopak dnes už vyhrávají projekty barevně klidnější, jemnější. Interiéry působí kultivovaněji a nepřipomínají světelný kolotoč.
Dalším možným typem prostoru jsou třeba školy, školky, klubovny. Otázka barevnosti jistě bude zajímavá i zde.
Dlouho převládal názor, že děti mají mít co nejvíce barevných podnětů. Podle toho také spousta školek dodnes vypadá – barevné stěny plné barevných obrázků, hvězdiček, zvířátek nebo kytiček. Někdy to připomíná až tropickou zahradu, školky jsou barvami přehlceny. Já jsem v tomhle směru opatrná. Dnes se od tohoto trendu ustupuje – díky bohu. Barevné podněty jsou samozřejmě důležité, ale prosím na neutrálním pozadí! Obecně bych řekla, že tendence přebít všechno barvami pomalu ustupuje, jak v kavárnách, tak i ve zmíněných školkách. Doba si zřejmě žádá určité zklidnění.
Další otázkou bych nerad zjednodušoval a paušalizoval. Ale dejme tomu, že se střetne interiérový designer, který dejme tomu, že má nějaké zkušenosti, rozumí tomu a má nějaký elementární vkus, s klientem, který ten vkus nemá. Jak se oba domluví?
Samozřejmě první možnost, která se nabízí, je, že se nedomluví. I takové situace nastanou. Zažila jsem je a myslím, že v některých chvílích je to nejlepší řešení pro obě dvě strany. Architekt ušetří spoustu energie a klient může spolupracovat s někým, kdo je mu názorově bližší. Pole architektury i designu jsou široká. Každý z nás má nějaký rukopis a není nutné – ani žádoucí – navrhovat úplně všechno. Když potkám klienta, se kterým nenajdu společnou řeč, ze spolupráce odcházím. Vysvětlím, že to nebude fungovat a že nebudeme spokojení ani jeden. Klient je zde ten důležitý, navíc vynaloží peníze na něco, s čím ve výsledku nemusí být spokojený. To je špatně. Pokud ale klient nemá jasnou představu nebo zkušenost, může být role architekta také trochu průvodcovská. Provádí klienta procesem návrhu a postupně mu ukazuje možnosti. A to je vlastně velmi krásná část práce. Zažila jsem situace, kdy klient během spolupráce úplně „prohlédl“, začal s velkým nadšením objevovat svět architektury a designu. Najednou viděl, kolik zajímavých věcí existuje – a doslova rozkvetl.
Nejvšeobecnější otázka, která možná stojí nade vším. Říkáte, že se zabýváte prostorem. Co to znamená?
Tohle je otázka opravdu za milion. Když za mnou přijde klient s nějakým prostorem, na začátku mě vlastně vůbec nezajímá, jestli má být fialový, černobílý nebo třeba kytičkovaný. Zajímá mě především samotný prostor. Musí v něm přirozeně vycházet ergonomie. Vezmu si za příklad kuchyň a obývací pokoj. Právě tady je zásadní, aby byl prostor při každodenním používání dobře uspořádaný. To je úplný základ. A jsme zase u psychologie. Je potřeba promyslet, kde bude stát stůl, které místo pro něj dává smysl a které naopak ne. Kdo bude sedět zády ke dveřím, kdo bude mít obličej ve stínu. Jsou to často drobnosti – jak stůl otočit, jak velký by měl být, jak jednotlivé prvky v prostoru rozvrhnout, aby celek dával smysl. Často se mi stává, že přijdu do interiéru a už vím, že tahle příčka se bude muset posunout. Tyhle dveře v tomto místě překážejí a bude potřeba je vyřešit jinak.
Na jaké úrovni je tato profese všeobecně v České republice, ve se rovnání třeba se světem? Jak moc jsou klienti zvyklí od téhle služby? Do jaké míry si uvědomují, že je potřeba?
Řekla bych, že ve chvíli, kdy klient přijde za architektem, už si tuto potřebu uvědomuje. Lidé, kteří to tak nevnímají, se pak k podobné spolupráci asi vůbec nedostanou. Když se s klientem setkám, snažím se především naslouchat. Věnovat mu plnou pozornost a dát najevo, že tu nejsem proto, abych navrhovala vzdušné zámky. Ale mělo by zaznít, že tato služba JE pro každého. Architekt by si měl uvědomovat, že je tu především pro lidi. Že je provází na cestě k lepšímu prostoru pro život. Moc bych ale chtěla říci, že se málo věnujeme dětem. Často procházím školy a školky a vidím, jaké prostředí děti obklopuje, a je mi jich upřímně líto. Právě tam se také formuje úplně základní vkus člověka. Děti jsou jako houby – všechno kolem sebe vstřebávají, ukládají to do sebe. Pokud do sebe budou ukládat nevkus, který ve spoustě škol a školek vládne, co pak můžeme čekat v budoucnu?
Rozumím, že vaše profese potřebuje klienty edukovat, vzdělávat.
Ano.
Je to tedy generační otázka?
Samozřejmě. Když se podíváme třeba do období první republiky, tehdy bylo zcela běžné nechat si navrhnout dům včetně interiéru. Je pravda, že taková služba nebyla dostupná úplně každému. Dnes je ale situace jiná. Mnoho architektonických a interiérových studií nabízí i jednoduché formy konzultací, které jsou finančně velmi dostupné. Často tak stačí jen malý krok – přijít se poradit. Z velké části je to ale stále otázka osvěty a edukace.
Vlastimil Blaťák
