Nabízí se nám to samo: Jesenicko, jeden z nejchudších regionů České republiky, s nízkou ekonomickou výkonností, s vysokou nezaměstnaností, trpící odlivem obyvatel a tedy i odborníků, má doslova za humny, jen „před čáru“, relativně prosperující část Polska; ekonomická výměna ovšem zdaleka nedosahuje úrovně, která by byla potřebná a žádoucí.
Určitým symbolem historického přerušení spojení mezi Jesenickem a polským příhraničím je přitom železnice. Železniční spojení mezi Jesenickem a Polskem má za sebou pohnutou historii, která reflektuje bouřlivé proměny střední Evropy. Od dob rozkvětu Rakouska-Uherska, kdy byly koleje tepnami obchodu a lázeňství, přes útlum v době studené války, až po současné snahy o renesanci přeshraničního cestování, které často ale zůstávají jen na papíře. V minulosti došlo ke zrušení železničních tratí z Vidnavy a z Javorníku, na polské straně zůstaly dodnes patrné železniční náspy a mosty přes říčku Nysu, k obnovení ale nikdy nedošlo.
Co zůstalo, je peážní trasa z Jeseníku přes polské Glucholazy do Krnova. Tato trať je zásadní pro dopravní obslužnost regionu, nicméně čelí problémům. Kvůli špatnému technickému stavu trati v Polsku byly české vlaky nuceny jezdit rychlostí jen kolem 30 km/h, v roce 2014 dokonce hrozilo zavření některých spojů. Moravskoslezský kraj a polská strana se tehdy dohodly na nutnosti zachování a modernizace této přeshraniční infrastruktury – na stejném místě se však nacházíme i dnes.
Kultura a nákupní turistika. Dále jsme se nedostali
Kultura je oblastí, kde spolupráce funguje skvěle a přirozeně. Lidé z obou stran hranice se rádi potkávají, Euroregion Praděd financuje desítky projektů ročně. Díky nim se konají společné jarmarky, hudební festivaly, výstavy v muzeích a poutě. Úspěšně se propojují místní akční skupiny (MAS), které oživují tradice, kulturní výměna se ale dosud nepromítla do ekonomiky – anebo ne dostatečně.
Obě oblasti jsou sice geograficky blízko, ale ekonomicky se spíše orientují na svá vnitrozemská centra – Jeseník na Olomouc, Nysa na Opole/Vratislav, což je doopravdy škoda. Polské firmy jsou přitom často vnímány jako levnější dodavatelé, reálných společných česko-polských podniků je však stále málo. Obchodní vazby existují, ale často jde o nákupní turistiku než o hlubokou partnerství.
Přitom pracovní trh na Jesenicku a v sousedním polském příhraničí (zejména Nyský okres – Powiat Nyski) představuje čím dál zajímavější prostor například pro hledání zaměstnání, tím spíše pro obyvatele, která se s vysokou nezaměstnaností dlouhodobě potýká. Díky geografické blízkosti a dobré dopravní infrastruktuře se přeshraniční mobilita přece přímo nabízí.
Polská strana ovšem nabízí silnější průmyslovou základnu a často i dynamičtější trh práce. Polsko je jedním z nejrychleji rostoucích evropských trhů práce, který aktivně vyhledává i zahraniční pracovníky, Jesenicko ale potenciálu zatím nevyužívá.
Jaké pracovní příležitosti nabízí příhraniční Polsko?
- Logistika a skladování: Sklady a distribuční centra v okolí Nysy jsou velkým zaměstnavatelem.
- Výroba a automotive: Polské firmy v pohraničí často hledají operátory výroby, svářeče a údržbáře.
- Stavebnictví: Vysoká poptávka po zednících, obkladačích a řemeslnících.
- Obchod a služby: Zvýšený turismus z ČR do Polska (za nákupy) vytváří poptávku po personálu se znalostí češtiny.
Pro české občany pracující v Polsku jsou klíčové tyto aspekty:
- Polština jako výhoda: Základní znalost polštiny je obrovskou výhodou, i když v některých výrobních firmách stačí angličtina nebo i čeština (na pozicích, kde není nutná komunikace se zákazníky).
- Agentury práce: Mnoho agentur zprostředkovává práci pro cizince.
- Mzda a benefity: Polské firmy často nabízejí ubytování a dopravu, zejména pro zaměstnance z EU.
Vzdělávání: Šance pro další generaci
Alespoň zde dochází k postupnému zlepšování. Školy v příhraničí začínají realizovat projekty, které učí děti nebát se svých sousedů. Probíhají výměnné pobyty žáků, společné sportovní turnaje a projekty pro učitele. Cílem je, aby si mladí lidé uvědomili, že „za kopcem“ jsou stejní lidé. Výuka polštiny na českých školách (a naopak) je ale zatím spíše vzácností a závisí na nadšení jednotlivých ředitelů.
Miroslav Hladiš
