Šternberský rodák vystudoval mezi léty 1934–1938 Akademii výtvarných umění v Praze u Maxe Švabinského. Poté studoval ještě na Akademii výtvarných umění v Mnichově u Hermanna Kaspera. V roce 1940 získal jubilejní stipendium mnichovské nadace Dr. Mondschea. Studium bylo úspěšné, o čemž svědčí mnohá ocenění a výstavy v Mnichově, Drážďanech a Vídni.
V roce 1946 byla odsunuta jeho matka se sourozenci do bavorského Weissenhornu. Roku 1956 mu ministerstvo zahraničí zamítlo první žádost o vystěhování do NSR. Počátkem šedesátých let mu byla umožněna cesta do NSR, kde navštívil hrob matky a své odsunuté sourozence. Poznání současné německé výtvarné kultury mu přineslo nové podněty, které se pak projevily v silné expresivitě jeho obrazů.
Olomoucké sgrafitto nemá ve světě obdoby. V současnosti jej necitlivě hyzdí cedule s informací o umístění nádražního WC
Wilhelm Zlamal se specializoval na krajinářství a portréty. Ve své tvorbě byl silně inspirován německým malířstvím. Ve druhé polovině padesátých let vyhrál anonymní soutěž na výzdobu vstupní haly hlavního nádraží Olomouci.
Současná nádražní budova v Olomouci pochází z let 1938 až 1939, kdy byla původní budova zásadním způsobem rekonstruována podle návrhu pražského architekta Antonína Parkmanna. Rekonstrukcí vznikla prostorná vstupní dvorana s kazetovým stropem, schodištěm k nástupištím, pokladnami a chodbami vedoucími k čekárnám a restauracím, ale také k příjezdovému vestibulu. Interiér vyzdobil malbami a sochami olomoucký architekt Lubomír Šlapeta. Reliéfy s erotickými a technologickými motivy nad pokladnami pocházejí z dílny akademického malíře Járy Šolce.
Průčelní stěnu nad schodištěm ovšem zdobí monumentální sgrafita Wilhelma Zlamala. Ta představují rozjásaný průvod Hanáků a Hanaček s velkým nápisem „Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci svou tvořivou prací ji věnčí“. Znovuotevření takto vyzdobeného vestibulu se datuje do května 1960. Jeho největší sgrafito, o ploše 310 m2, zobrazuje dvacet sedm třímetrových tančících figur. Přípravné a studijní práce trvaly dva roky, autorem uvedeného citátu byl básník a ředitel olomouckého rozhlasu Alois Rečka.
Vlastimil Blaťák
