„Na vysoké škole jsme se se spolužáky domluvili a chodili darovat krev. Byl jsem na odběrech asi pětkrát, pak už jsem bohužel ze zdravotních důvodů v dárcovství pokračovat nemohl. Na odběr jsem šel tehdy z přesvědčení – byl jsem zdravý, mladý a chtěl jsem pomoct lidem,“ zavzpomínal Bohumil Vodák.
Dobře ví, jak zásadní roli má darovaná krev pro pacienty v nemocnicích – i pro jeho vlastní rodiče. „Oba krev potřebovali, zvláště táta, který byl vážně nemocný. Vozíval jsem ho na kapačky do nemocnice a tam člověk viděl všechny ty pacienty, kteří byli na transfúzích závislí. Dárcovská krev těm lidem zachraňovala život, nebo jim jej alespoň prodloužila – právě jako v případě mého táty. V tom okamžiku jsem už sám ale darovat nemohl,“ posteskl si Vodák.
Podle něj si vojáci nutnost darované krve uvědomují obzvlášť intenzivně – i během zahraničních misí se organizují společné odběry. „Armáda se k této problematice staví velmi vstřícně. Když jsem byl na misi na Slovensku, transfuzní stanice dokonce přijela za námi. Vojáci vědí, že jejich krev může zachránit život třeba i kolegovi na misi,“ doplňuje.
Své poselství směřuje především k mladým a zdravým lidem. „Dokud mohou, ať tuto životodárnou tekutinu darují. Není to totiž automatické – to, že teď jsou v pohodě, neznamená, že ji třeba zítra nebudou potřebovat sami, nebo pro své blízké,“ apeluje listopadový patron. Stejně chce v budoucnu motivovat i své dvě dcery. „Na dárcovství mají ve svém věku ještě několik let čas, ale už teď jim chci vysvětlovat, proč je to důležité. Rozhodnutí pak bude na nich,“ uzavírá.
