Zažil jsem už toho spoustu, kampaní i kandidátů, politických prohlášení jdoucích z hloubi srdce, i výplodů šíleného marketéra, který občas chápe politiku za výprodej v marketu a politický program jako předvolební leták. Za to třikrát fuj.
Než se za dva týdny vypravíme k urnám, chci varovat před dvěma typy osobností kandidátů a jeden potom doporučit pozornosti voliče.
Veřejný zájem versus můj zájem. Není to totéž
Vážím si lidí, kteří jdou do politiky z čirého zájmu o veřejný život. Pokud se ten zájem snoubí ještě s kompetencí, máme vlastně vyhráno. Chtít vyrovnat podmínky pro rodiny s postiženým členem, jít se poprat za životní prostředí a za ochranu klimatu, bojovat za jednodušší podnikání, jít prosadit zákon proti korupci a na ochranu oznamovatelů, to všechno jsou ušlechtilé pohnutky a je jedno, jestli zleva nebo z prava. Jsou veřejným zájmem z jakékoliv ideologické optiky.
Množí se mi ale kandidáti, kteří jdou do politiky ne proto, aby hájili veřejný zájem, nýbrž zájem svůj. A dokonce chápou politiku jako nějaké „kolbiště zájmů“, na kterém se uplatní ti schopnější. Kandidují, aby se měl dobře jejich místní oddíl (a zahalí to do líbivých řečí o podpoře sportu), aby se opravila cesta přednostně jenom v jejich obci (a zakryjí to rétorikou o podpoře malých obcí), aby se překopal daňový systém ve prospěch jich samých anebo i skupiny jim blízkých (a budou tomu říkat snad fiskální spravedlnost), a takoví lidé nepatří do veřejného života. Jsou to egoisté a toxické osoby, které je třeba vykroužkovat mimo jakýkoli zastupitelský sbor.
Přišel jsem na to, když jsem jel před devíti lety do Říma na cyklistickou pouť povykládat u Svatého Stolce o potížích s uživením nemocného dítěte, na které se sociální systém více méně vykašlal. Jel jsem plný bojovnosti, vykřičet svůj příběh do světa a každému to říci, možná něco změnit, zkrátka nějak bojovat. Na místě to bylo jiné. Ve frontě tam byli lidé postižení válkou, a prožívali tisícekrát vážnější a horší situace. Kdo jsem já, abych se cpal dopředu? Stejně, prosím pěkně, chápejme i politiku. Prosazovat „svoje“ zájmy nepatří do osobnostní výbavy zodpovědných politiků.
Veliké ideologie dávno minuly. Díky Bohu
Druhý typ kandidátů, který nelze doporučit pozornosti kroužkovací tužky voliče, jsou nositelé velikých a od reality už odtržených idejí, které vznikly před dvěma sty lety vesměs všechny od stolu, jako teoretický konstrukt úplného znásilnění rozumu.
Není totiž zcela jasné, pokud někdo sebe sama označí například za „konzervativce“, co tím vlastně míní. Je konzervativní katolík, nebo konzervativní komunista? Bez adjektiva nemá označení smysl, jde o prázdný pojem, bezobsažný, nulový a hloupý.
Za výraz „konzervativec“, za to „x“, si nyní dosaďte jakoukoli jinou ideologii (nacionalistickou, komunistickou…) a vyjdou vám z ní hlasatelné bezobsažných, zcela vágních postulátů, které nedovedou obhájit, ani se v nich pohybovat prakticky, vyloučím- li pouhopouhé boření.
Věk velkých ideologií je pryč. Žijeme ve dvacátém prvním století. Díky Bohu za to.
Volím zralé osobnosti, když pracují pro druhé
Pozornosti voliče naopak doporučím kandidáty, kteří nemyslí jen na sebe. Jsou dostatečně lidsky i občansky zralí, vychovali děti, podnikali, někdy se jim nedařilo, jindy zase ano, získali tak zkušenost a pochopení pro druhé. Jsou pak schopni kompromisu a dohody s lidmi, s velkou dávkou respektu.
Kandiduje jich i u nás dost.
Vlastimil Blaťák
