Pětačtyřicetiletý řezbář strávil podle svých vlastních slov celý život na lešení na stavbách, k rozvinutí zájmu o řezbařinu ho nasměrovaly až zdravotní potíže. „Začal jsem potom pracovat u firmy, která dělala sruby, a jen jsem si zkusil do kusu dřeva vyřezat obličej,“ říká dnes Martin Štadáni. Od té chvíle, přibližně před pěti lety, vlastně nepustil nože, dláta a motorové pily z rukou.
Hříbeček i betlém pro Adamov. Kde všude můžete vidět jeho práci
Martin Štadáni nejraději pracuje s dubovým dřevem. „Z dubu teď dělám sáňky samochodky pro jednoho Poláka. Hříbek na fotografii je třeba akát, ale s dubem se mi dělá nejlépe. Je to tvrdé dřevo vhodné ven, dub se dobře řeže, na rozdíl třeba od jasanu. Ten je velmi houževnatý,“ říká.
Momentálně se chystá na zakázku velkého betlému do Adamova. Ten bude letos čítat Josefa, Marii, Ježíška a pastýře, k nim pak kravku a oslíka do základu, počítá se ale s jeho postupným rozšiřováním. „Měl by mít kolem třiceti postav, asi stop padesát centimetrů vysokých,“ říká Štadáni.
Se Štadániho pracemi se můžete setkat prakticky v celé republice, v našem regionu má ale veřejně vystavených prací zatím minimum. „Celý život jsem žil v Brně, tady v regionu nežiju moc dlouho,“ říká řezbář.
Několik prací lze najít na Dolní Moravě, kde jsou k vidění jeho lišky, v Raškově na hájence má hejného se psem v životní velikosti. Věnuje se ale i drobnější tvorbě. „Dělal jsem modrého Mauritia třicet krát třicet centimetrů. Takhle drobná práce už ale nevzniká motorovou pilou, nábrž skalpelem,“ vysvětluje Štadáni. Pokud ovšem toužíte spatřit na vlastní oči tohle dílo, budete se muset projet až do amerického Denveru.
„V Kolumbii mám ještě indiánského šamana,“ jmenuje další svou transatlantickou zakázku. Během rozhovoru tváří sáňky samochodky a fotíme se s hříbečkem, protože všechny ostatní práce už našly své majitele a jsou už mimo Nýznerov.
Vlastimil Blaťák
