Brutálního násilí se přitom bývalý partner nedopouštěl pouze na družce, ale i na dceři. Eličce je dnes devět let a následky někdejších událostí si nese dodnes. „Nejprve ji jen vulgárně urážel a ponižoval, na fyzické násilí došlo brzy. Byla bita, když si rozthla kalhoty. Postupně to začala chápat tak, že je to normální, že se to normálně děje,“ říká dnes matka.
Když se dcera pozvracela, vymáchal jí vlasy ve zvratkách
„Když se Eliška pozvracela, vymáchal jí vlasy ve zvratkách, když se jako malá počurala, musela v tom oblečení zůstat. Dítě se postupně začalo strašně bát,“ vzpomíná na těžké časy.
Po partnerce házel předměty a Lenka byla jednu dobu samá modřina. Řvaní bylo na denním pořádku. „Potom už jsem se schovávala, nechtěla jsem ani chodit mezi lidi. Bránil mi chodit do práce, protože tam byli jiní muži. Nelíbilo se mu, že přibírám, tak jsem přestala jíst a chodila jsem cvičit, ale byla jsem pak totálně vyčerpaná, ale to se mu nelíbilo taky a styděl se za mě,“ vypráví.
Potom začala svého partnera odmítat i v posteli. „Začal mě pak svazovat a bít bičem. U toho už byla i dcera,“ vypráví v slzách krutou životní zkušenost. Dcera se pak začala zhoršovat ve škole a začala napadat ostatní děti přesně podle vzoru, který získala od svého otce.
Tak si škola zavolala maminku.
Nakonec zasáhla škola. Život poté ale jednoduchý nebyl, následky si obě nesou dodnes
Dcera tou dobou byla svědkem věcí, které do zdravého domova rozhodně nepatří. Maminka tou dobu docházela na psychiatrii. „Utlumená množstvím léků jsem přestala zvládat běžný chod domácnosti,“ vzpomíná na nejtěžší chvíle.
Dcera ve škole vypověděla, že byla osobně svědkem toho, jak tatínek kope maminku do hlavy a do ramene, což skončilo zlomeninou klíční kosti. Až na základě toho a po zásahu školy pak došlo k odloučení od otce a mamince a dceři začal nový život. Jaký ale?
Otec byl ze společného domova vykázán a věc opakovaně řešila policie. Dřívější oznámení ze znásilnění ještě Lenka stáhla, donucená k tomu svým partnerem, tehdy i uživatelem drog. Nyní ale na základě zásahu školy poslali obě děvčata do Intervenčního centra a obě se postupně začaly stavět na vlastní nohy.
Oběti domácího násilí nemají lehký život ani po odloučení, následky si nesou dál a omezují je v životě
Po části života strávené v Azylovém domě dostaly Lenka s Eliškou městský byt, ve kterém dnes žijí. Světlé zítřky ale prozatím nenastaly. Lenka pracovala několik měsíců jako kuchařka na půlúvazek, nyní je kvůli vážným psychickým obtížím a opakovaným kolapsovým stavům již delší dobu na neschopence.
Následky si nese i dcera. „Nyní se učí učivo první třídy, i když je ve třetí třídě. Má potíže se spánkem. Následky toho, co bylo, jsou u obou dvou,“ říká maminka.
Když promluví o své finanční situaci, jde z toho jednomu hlava kolem. „Nemocenskou jsem měla nejprve okolo devíti tisíc, nyní je to lehce přes dva dva tisíce od sociálky,“ sčítá svoje příjmy za poslední měsíce. Protože dostává sedm a půl tisíce od bývalého partnera na výživném, stát jí nepřiznal hmotnou nouzi. Spolu s příspvkem na bydlení ve výši okolo 3000 korun tak i s dcerou žijí ze 13 tisíc korun měsíčně.
Za nájemné v městském bytě dá i s energiemi přes deset tisíc, k tomu splácí po pětistovkách kauci. „Na živobytí mi nevychází v podstatě vůbec nic,“ sděluje. Kde vezme na obědy pro dítě do školy a na léky, jednoduše neví.
Dcera by měla chodit na terapie, které nyní bylo nutno přerušit. „Ve Snoezelenu jí pomáhali s uklidněním, ale jedna lekce tam stojí 450 korun, potřebuje doučování, ale já na to teď zkrátka nemám,“ říká, a úplně straou už nechává „nadstandardní věci“, jako třeba školu v přírodě.
Kdo chce Lence s Eliškou drobnou částkou pomoci, učiňte tak, prosím, na účet číslo 2901316490/2010.
do poznámky napište „pomoc Lenka a eliška“.
Vlastimil Blaťák
