Aneta Ševčíková, restaurátorka Vlastivědného muzea, má svou práci očividně ráda. Každý z jedinečných tisků opatruje s příkladnou péčí a dokáže pak o své práci i poutavě vyprávět. „Tisky jsou velmi křehké. Potýkáme se především s mechanickým poškozením, protože se jedná o malé formáty, které lidé často nosívali v kapse. Jednotlivé listy jsou především při okrajích zohýbané, potrhané a deformované, mnohdy chybí i samotná vazba. Přesto toho zachráníme hodně,“ říká Aneta Ševčíková. Na stole jí leží desítka vzácných tisků, na nichž právě pracuje.
Texty a především písně určené lidovému prostředí. Kramářské tisky byly fenoménem doby
Kramářské tisky jsou fenoménem 17.-19. století, přičemž jejich oblíbenost vrcholí právě v 19. století a postupně odeznívá až do 1. poloviny 20. století. Existovalo mnoho způsobů šíření těchto tiskovin. Ten nejznámější, který dal kramářským písním i jejich přízvisko, představoval prodej na trzích a po vesnicích potulnými zpěváky a kramáři. Jejich jména už bohužel neznáme. Z tisků se alespoň můžeme často dozvědět, kde a kým byla publikace vytištěna.
„Obsahují většinou texty a především písně, často s náboženskou tematikou. Tiskly se na ručním papíru z hadroviny, avšak od poloviny 19. století se setkáváme i s kramářskými tisky, které se tiskly na strojním papíře. Mnohdy nám tento fakt může dopomoct i s identifikací tisků,“ ukazuje Aneta Ševčíková některé z tisků, které podle ní mohli lidé nosit např. i v náprsních kapsách.
Záchrana materiálu, kopie a digitalizace. Práce s kramářskými tisky je jemná a zdlouhavá
Tisky, na nichž tým restaurátorů nyní ve Vlastivědném muzeu pracuje, pocházejí obvykle z poloviny devatenáctého století, celkově má muzeum ve své sbírce sedm a půl tisíce kramářských tisků původem ze 17. až 20. století. Vystaveny jsou jen některé z nich, a to v etnografické expozici s určitým omezením.
„Papír by neměl být vystavován dlouho, kvůli působení světla. Působením světla obecně vzniká na papíře nevratné poškození. Nejškodlivější součást denního světla je UV záření. Proto probíhá výroba kopií a samozřejmě digitalizace sbírek,“ říká.
Záchrana jednotlivých tisků je přitom časově velmi náročnou a jemnou prací. „Ta začíná základním průzkumem. Je nutno vyfotografovat stav před konzervací a provést základní zkoušky rozpustnosti záznamových prostředků, tedy především tisku. Musíme vědět, jestli tisk nereaguje na vodu nebo ethanol,“ vysvětluje počátek náročného konzervátorského procesu. Restaurátorské zásahy často zahrnují mokré procesy, a tak jsou zkoušky rozpustnosti zcela nutné. „Kurátoři po nás chtějí, aby proběhly jen sanační konzervace, a abychom neměnili vzhled. Vlastně jen zajišťujeme, aby byly tisky vhodné k následné manipulaci při digitalizaci a následné uložení do depozitáře,“ doplňuje.
Tisk se mechanicky očistí suchou cestou restaurátorskými štětci, houbami a gumami, následně se jednotlivé listy na křehkých místech narovnají a zaklíží, mechanicky poškozená místa se zajistí a zpevní japonským papírem, tisk se vyrovná pod mírnou zátěží a vloží do obálky archivní kvality.
„Jak dlouho záchrana jednoho svazku tisku trvá je velmi těžko říci. Záleží, jak moc je poškozen. Od dvou dnů až do jednoho týdne, s technologickými přestávkami,“ popisuje Ševčíková.
Projekt digitalizace
Projekt digitalizace za cca 5 milionů korun zahrnoval pořízení profesionální techniky, včetně špičkového fotoaparátu, monitoru a skeneru na dvourozměrné předměty. Tyto technologie umožňují precizní dokumentaci i ochranu sbírek před fyzickým poškozením. „Mnohé předměty musíme často nejdříve restaurovat, aby mohly být digitálně zpracovány. Tento proces je sice časově náročný, ale nezbytný pro zachování autenticity a hodnoty našich sbírek,“ vysvětluje Silvie Novotná, vedoucí Oddělení péče o sbírky VMO.
Digitalizace podle ní nejen chrání sbírky, ale také je zpřístupňuje veřejnosti. Jedinečným aspektem projektu byla digitalizace fonografických válečků, zvukových záznamů starých přes 100 let. „Naše kolekce fonografických válečků patří mezi největší v muzeích ČR. Digitalizace zajistila jejich přesnou identifikaci a převedení historických záznamů do digitální podoby. Díky tomu můžeme poslouchat melodie a hlasy z minulých století,“ říká Veronika Sovková, kurátorka, Historický ústav VMO. Na projektu spolupracovali se Zvukovou laboratoří Národního muzea.
Digitalizované předměty se postupně zveřejňují na webu muzea, portálu eSbírky a v digitální knihovně Manuscriptorium, kde jsou dostupné nejen odborníkům, ale i široké veřejnosti. Do budoucna chce muzeum investovat do další techniky, jako je velkoformátový skener nebo mikroskop, pro ještě lepší dokumentaci svých sbírek.
Vlastivědné muzeum v Olomouci, jehož zřizovatelem je Olomoucký kraj, sídlí v komplexu někdejšího kláštera klarisek. Původně gotický klášter byl barokně přestavěn ve druhé polovině 18. století a je památkově chráněn. Aktuálně má instituce přes 1 000 000 sbírkových předmětů a z hlediska rozsahu své sbírky se řadí mezi největší muzea v České republice.
Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie a Ministerstva kultury ČR v rámci Národního plánu obnovy. Více informací o projektu najdete na webových stránkách VMO.
Vlastimil Blaťák
