Takzvaná pracovní mobilizace zasáhla o Vánocích roku 1944 do životů tisíců českých rodin. Práceschopné muže čekaly vlakové transporty na staveniště, která z vojenského hlediska nedávala žádný smysl, a mnozí z těchto můžů se již domů nevrátili.
Němci brali civilisty na nucené práce běžně, rok 1944 už byl ale závěrečnou křečí
Nucených prací při stavbě německých opevnění se ve velkých počtech účastnili
nejen vězni, zajatci a cizinci, ale i civilisté, především v posledních měsících války. Přesto se nejednalo o novinku, neboť nucenou práci využíval nacistický režim při budování opevnění již před rokem 1944.
Civlisté včetně Čechů se tak nedobrovolně účastnili jak budování Atlatického valu, tak i nejrůznějších opevnění v týlu. Práce začaly být potřeba zejména po porážce u Stalingradu, Hitler přesto zpočátku takovým stavbám bránil v domnění, že by stavba obranných linií za frontou podkopávala morálku vojska.
V létě roku 1944 ale Spojenci otevřeli v Evropě druhou frontu a ze strany německého velení následovala horečká snaha o vybudování opevnění. Na našem území bylo první takovou stavbou opevnění v prostoru tehdejší Sudetské župy, a už v tomto případě bylo na práce určeno především místní obyvatelstvo.
Na mnoha místech Říše musely být doslova uzavřeny četné průmyslové podniky, ale se na opevňovací stavby dostalo co nejvíce lidí. O osudech českých lidí tak začali rozhodovat zástupci pracovních úřadů, ale v příslušných komisích seděli i starostové obcí a funkcionáři oborových svazů.
Na zákopové práce do Rakouska tak byli například odesláni zemědělci narození v letech 1921 – 1923, kteří dosud nebyli nasazeni, a o jejich povolání rozhodl Úřad říšského protektora. Transporty začaly do Rakouska odjíždět 10. prosince, mladí zemědělci zde následně pracovali asi deset týdnů. Hlavní pracovní nasazení se ale teprve chystalo a došlo k němu o Vánocích 1944.
Výstavbu opevnění v Protektorátu nařídil osobně Hitler
Výstavbu opevnění v protektorátě nařídil osobně vůdce Adolf Hitler, který
zdůrazňoval důležitost celé výstavby jako naléhavého válečného požadavku. Hitler rozhodl, že zodpovědnost za celou akci převezme německý státní ministr K. H. Frank a příslušní župní vedoucí. Frank se měl postarat zejména o přípravu a provádění nezbytných správních opatření.
S realizací plánu začal K. H. Frank již 20. prosince 1944. Zákopníci měli být
protektorátní občané ve věkovém rozmezí od 17 do 45 let, přičemž měli být preferováni spíše mladší muži do 40 let a ti, kteří byli zvyklí pracovat manuálně, spíše než úředníci.
Nekonaly se žádné lékařské prohlídky budoucích zákopníků a nasazení si museli obstarat část potřebného vybavení sami. 20. prosince 1944 bylo rozhodnuto, že s přípravou zákopové akce se má začít okamžitě. K vypracování evidence těch, kteří byli určeni pro nastoupení na zákopové práce, měla stačit lhůta 3-8 dnů. Do čtrnácti dnů se počítalo s ukončením veškerých příprav, aby zákopníci mohli nastoupit.
Organizace opevňovacích prací se měl ujmout pověřenec německého státního ministra
pro výstavbu opevnění na Moravě. Tento úřad K. H. Frank zřídil 27. prosince 1944 a jmenoval do něj vrchního zemského radu dr. Eckoldta, jehož sídlem se stalo nejprve okresní hejtmanství v Hranicích, zejména pro svou blízkost ke staveništím zákopů, a od února 1945 Prostějov. Úřad potom existoval až do 2. května 1945, kdy byl formálně zrušen, a jeho pravomoci přešly na zemské prezidenty.
Výběr konkrétních občanů určených k nasazení při budování opevnění patřil do
kompetence Ministerstva hospodářství a práce, které ovšem při plnění tohoto úkolu
spolupracovalo i s dalšími resorty.V jednu chvíli se uvažovalo o nasazení až 100 tisíce mužů. Na zákopové práce měli putovat i zaměstnanci průmyslových podniků, o jejichž přesných počtech ale padlo rozhodnutí až o něco později.
Transporty vyjížděly již 28. prosince, den po Hitlerově nařízení
Zákopová linie, která se měla budovat na východní Moravě, byla rozdělena na tři
úseky. Úsek pojmenovaný Západ zahrnoval území od Velkého Újezdu po Lipník a počítalo
se, že na jeho výstavbu je potřeba 10 650 zákopníků.200 Úsek Střed začínal u Týna nad
Bečvou a končil mezi obcemi Choryň a Juřinka – nastoupit na něj mělo 16 550 mužů.
Poslední úsek, nazvaný Východ, začínal v obci Vysoká (část Lešné) a pokračoval přes Rožnov pod Radhoštěm až k obci Ostravice. Pro zhotovení tohoto úseku bylo potřeba
nasadit 13 700 mužů.
Samotná výstavba zde začala poté, co 27. prosince 1944 její zahájení nařídil Frankovi
Adolf Hitler. Jeho příkaz byl splněn již následující den, kdy z Ostravy odjelo prvních 3 000
zákopníků na staveniště k Rožnovu. Ve stejný den odjížděly též první transporty z Olomouce a to do prostoru Lipníka nad Bečvou, Hranic a Drahotuš, neboť v těchto místech byla výstavba opevnění považována za zvláště důležitou.
Vzápětí byli posíláni další a další zákopníci do Rožnova pod Radhoštěm, Frenštátu pod Radhoštěm, Velkého Újezdu, Choryně, nebo do Opatovic. Počet mužů, kteří byli povoláni ke stavbě opevnění, se výrazně zvýšil v prvních dnech roku 1945, kdy přišlo několik požadavků na poskytnutí pracovních sil.
Další jednání o průběhu zákopové akce proběhlo o týden později (14. ledna)
v Hranicích a osobně se jej zúčastnil i K. H. Frank. Zde se ustanovilo, že zákopníci mají
pracovat každý den 8 hodin (včetně nedělí). Frank také požadoval, aby pro něj do čtrnácti dnů byly vypracovány seznamy mužů, kteří odmítli uposlechnout výzvu a svévolně na stavbu zákopů nenastoupili. V těchto seznamech se mělo u každé osoby rozlišit, zda nesplnila povinnost z vlastní vůle, či zda jí v tom zabránil někdo jiný (respektive uvést, že se jedná o sporný případ.
Na konci ledna 1945 se začalo plánovat výrazné rozšíření dosavadní výstavby
opevnění a tyto plány pochopitelně vyžadovaly další obrovské množství pracovních sil. Bylo vypočítáno, že na plánovanou stavbu opevnění kolem Brna a Olomouce je potřeba 56 000 mužů a na stavbu zákopů ve zlínském okrese 5 000. Celkem tedy bylo nutné nasadit dalších 61 000 zákopníků. Dosavadní věková hranice zákopníků se měla rozšířit až na šedesát let a měl se zpřísnit výběr nasazených ze všech hospodářských sektorů, zejména ze zemědělství.
Je nutno říci, že naprostá většina všech narychlo budovaných opevnění neměla v podstatě žádný vojenský smysl. Akce ale stála život tisíců Čechů, kteří se již nevrátili domů.
Miroslav Hladiš
