Dne 29. prosince 1989 byl Václav Havel ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen československým prezidentem a ihned poté složil prezidentský slib do rukou předsedy Dubčeka, čímž se funkce ujal. Tato událost byla vysoce choreografovaná a symbolicky významná, včetně náboženských prvků, jak podrobně analyzoval historik Martin Wein. Stal se tak po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem.
Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu.
Komunisté se bránili, už tehdy navrhovali přímou volbu
Přestože jednomyslné zvolení Havla hlasy komunistických polanců může působit dojmem podřízení se překontným dějinným událostem, jednoduchá situace nebyla.
Klíčovým prvkem v prosazení nekomunistického prezidenta byl tehdejší čerstvý premiér Marián Čalfa. „Nový premiér se projevil jako obratný a zároveň mimořádně schopný státní úředník znalý ústavních i jiných, méně viditelných stránek konstrukce starého režimu. Okamžitě přerušil vazby na dosavadního komunistického premiéra Ladislava Adamce a přeorientoval se na vedení OF. V situaci, kdy se fórum rozhodlo získat moc prostřednictvím ovládnutí stávajících politických institucí, se Čalfa ukázal jako užitečný spojenec. Havlovu důvěru premiér získal šikovnou zákulisní politikou při prosazování jeho prezidentské kandidatury. Myšlenka na ni se zrodila už na začátku prosince, nicméně Koordinační centrum OF nemělo jasnou představu o tom, jak ji úspěšně ‚zařídit‘,“ píše brněnský politolog Lubomír Kopeček ve své knize Éra nevinnosti. Česká politika 1989–1997. Prezidentský post se totiž v prosinci 1989 uvolnil, neboť Gustáv Husák si uvědomil hloubku probíhajících historických změn a krátce po jmenování Čalfovy vlády abdikoval.
Avšak Federální shromáždění, jež mělo nového prezidenta volit, sestávalo z komunistických poslanců či z poslanců do té doby plně loajálních starému režimu. Začátkem prosince si tedy šlo jen obtížně představit, že by takto složený sbor zvolil Václava Havla, nepřítele komunistického režimu číslo jedna, do nejvyšší ústavní funkce.
Václav Havel měl také několik konkurentů. O prezidentský post projevil zájem Ladislav Adamec, jehož kandidaturu podpořila KSČ. Socialistický svaz mládeže podporoval Čestmíra Císaře, reformního komunistu z doby Pražského jara. Nejvážnějšího Havlova soupeře však představoval Alexander Dubček, hlavní postava Pražského jara, v té době mimořádně populární hlavně na Slovensku.
Komunisté sice tehdy disponovali jasnou většinu v parlamentu, ale bylo jim jasné, že kdyby s její pomocí zvolili prezidentem svého kandidáta, vyvolají tak vlnu nevole, demonstrací a stávek. Proto se uchýlili k taktice prosazení přímé volby, neboť doufali, že by přímá volba mohla hrát ve prospěch jejich kandidáta Ladislava Adamce, nikoliv v Praze, ale hlavně ve venkovských oblastech. Že by tedy, v celkovém součtu, mohl Ladislav Adamec porazit kandidáta Občanského fóra. S odstupem se zdá, že komunisté tehdy svůj vliv na venkově či v menších městech přeceňovali, nicméně obava, že se revoluce těší podpoře hlavně v Praze a ve velkých městech, kdežto venkov zůstává netečný ba prokomunistický, byla tehdy v řadách Občanského fóra a jeho příznivců hodně rozšířená.
Delegace OF vedená Petrem Pithartem (a podporovaná Československou stranou lidovou a Československou stranou socialistickou) komunistický návrh odmítla a vyslovila se pro volbu prezidenta Federálním shromážděním v souladu s platnou ústavou. 13. prosince však spor o způsob volby prezidenta pokračoval. Komunističtí poslanci, disponující v parlamentu absolutní většinou, podali návrh zákona o referendu, jehož součástí byla přímá volba.
Téhož dne probíhalo další jednání u kulatého stolu, ale ani při něm nedospěly takzvané „rozhodující politické síly“ k dohodě o způsobu volby prezidenta. Občanské fórum se svými spojenci prosazovalo volbu parlamentem, komunisté a svazáci trvali na přímé volbě. A jak upozorňuje Lubomír Kopeček: „Proti tomuto na první pohled demokratizujícímu kroku svěřujícímu volbu prezidenta z rukou komunisty ovládaného parlamentu do rukou občanů se Občanskému fóru špatně argumentovalo.“
Některým poslancům musel Čalfa „brutálně domluvit“
Prekérní situaci vyřešil až premiér Marián Čalfa, který inicioval tajnou schůzku s Václavem Havlem, jež se uskutečnila 15. prosince v úřadu vlády. Čalfa nabídl Havlovi spolupráci při prosazování jeho prezidentské kandidatury. Přislíbil, že se postará o to, aby se volba uskutečnila ve Federálním shromáždění, aby parlament akceptoval Havla jako jediného prezidentského kandidáta a aby s ohledem na slovenské veřejné mínění zvolil Alexandra Dubčeka předsedou Federálního shromáždění.
Často se lze setkat s interpretací, že součást dohod mezi Václavem Havlem a Mariánem Čalfou tvořila i jakási „tajná doložka“ o beztrestnosti pro příslušníky starého režimu, to však Václav Havel, a nejenom v citované knize, vždy popíral. A tím, že premiérem byl a měl zůstat Slovák, de facto vypadl ze hry o prezidenta asi nejvážnější Havlův soupeř, Alexander Dubček, neboť platilo nepsané pravidlo, že když je předsedou federální vlády Slovák, prezidentem musí být Čech. A naopak. Dubčeka navíc Havel neutralizoval již krátce před dohodou s Mariánem Čalfou.
Alexandra Dubčeka patrně obměkčila i tehdejší Havlova představa, že bude prezidentem pouze dočasně, do svobodných voleb. Václav Havel se zprvu zdráhal na prezidenta kandidovat a své politické angažmá tehdy patrně opravdu považoval za přechodné. Že v úřadu československého a později českého prezidenta vydrží, s půlroční přestávkou v roce 1992, třináct let, s tím tenkrát asi opravdu nepočítal.
Mariánem Čalfou dirigovaná operace „Havel na Hrad“ spěla ve druhé polovině prosince 1989 do finále. 19. prosince premiér Čalfa přednesl ve Federálním shromáždění programové prohlášení federální vlády a jménem vlády navrhl Václava Havla do prezidentského úřadu jako jediného kandidáta. Programové prohlášení i Havlovu kandidaturu parlament jednomyslně přijal.
A 22. prosince dospěly k dohodě o obsazení úřadu prezidenta republiky a předsedy Federálního shromáždění i politické strany a hnutí u „kulatého stolu“ – jedinými kandidáty na tyto funkce se stali Václav Havel a Alexander Dubček. Rovněž byl dohodnut klíč k obsazení uvolněných mandátů ve Federálním shromáždění a zásady další rekonstrukce zákonodárných sborů.
A jak se Mariánu Čalfovi podařilo dosáhnout souhlasu komunistického parlamentu s volbou „ztroskotance a samozvance“ Václava Havla? Moc sdílný na toto téma nikdy nebyl, utrousil vlastně pouze jednu větu: „Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit…“
S využitím serveru Moderní dějiny Miroslav Hladiš
