Skutečně jsem si říkal, několik let, že mi nestojí za to reagovat na „úvahy“, na podivné morální apely, jimiž intervalově oblažují veřejný prostor divné osoby olomouckého spektáklu.
Opakovaně jsem četl o tom, jak je stavební proces v Olomouci zbyrokratizovaný a jak tím přizdisráčsky bráníme tak žádoucímu rozvoji města. Autory těch – nestydím se říci populistických a všeobecně blbých – esejů jsou opakovaně pouze dvě osoby, nově zvolený šéf místní ODS Radim Kašpar, a někdejší primátor Martin Novotný, opět ODS.
Několik let jsem se na těmi texty vždycky jenom pousmál, noblesní bylo nereagovat. V poslední době ale jejich množství překročilo únosnou mez a vymezit se je už třeba.
Komu by se nelíbila vzletná myšlenka, že se stavební řízení zjednoduší, že bude už jen navždy třeba to pověstné „jedno razítko“, a město Olomouc zažije nebývalý stavební ruch a rozvoj, dlouhá léta ekonomické prosperity, radosti a vzletu.
Ta myšlenka je chytlavá, má až odzbrojující naivitu, tváří se, že se chystá konat ryzí dobro, ale právě proto je jen blbě populistická, hloupá, prázdná, zcela vágní bez obsahu, a dnes už je to třeba říci nahlas.
Rozhodující je „dobrá vůle“. tedy, Pánbů s námi a zlý pryč…
Tak někdejší primátor Novotný píše ve svém sloupku v Hanáckém Večerníku, že „proces prosazení složitějšího investičního záměru se protáhl z řádu roků na desetiletí. Přehnaná byrokracie a prodloužení procesů přináší obrovské vícenáklady, které se projevují naplno v ceně výsledného produktu,“ a nemůže si na konci odpustit ani ideologický osten, že “ je navíc vodou na mlýn všech progresivistických a levičáckých agitek.“
Ještě větší mistr demagogie je Radim Kašpar. Ten v neuvěřitelném textu v témže periodiku (nikde jinde ty texty nepublikují) Konference pojmenovala brzdy prosazování kvalitní architektury cituje v kroužku koho jiného, než Martina Novotného, který na konferenci pronesl, že “i v ostatních blocích konference se opakovaně objevoval motiv, že přes všechnu složitost legislativy a náročnost byrokracie je rozhodující dobrá vůle, to, zda aktéři chtějí, aby se města rozvíjela a jsou připravení tomu aktivně pomáhat, či se naopak omezují na negaci a házení klacků pod nohy všem aktivním.”
Samotný Kašpar pak tytéž myšlenky opakuje jako kolovrátek v nespočtu svých sloupků, a (pokud se zrovna filosoficky nezabývá rozdělením rolí mužů a žen ve společnosti) na chytlavém tématu chátrající Plecharény vystaví text Proč Olomouc stále tápe?, v němž uvede, že „neskutečná byrokracie, dlouhé čekací doby a někdy i neschopnost veřejné správy efektivně jednat. Jasně, legislativa je složitá, vše má své postupy, ale já se s tím prostě pořád nemůžu smířit.“
Těch textů je dohledatelných mnohem, mnohem víc. Těžko říci, jestli mám to všechno chápat jako apel na úředníka, aby měl jen „dobrou vůli“ a tudíž se choval vlastně korupčně, anebo jako skutečný povzdech nad složitostí byrokratických procesů v českém stavebnictví. To druhé by se dalo pochopit a s částí snad i souhlasit, kdyby ovšem…
… kdyby ovšem oba dva nedělali pro developera a nehájili jeho zájem na úkor toho veřejného
V tomto kontextu dostává věc samozřejmě zcela jiný rozměr. Angažmá Martina Novotného v kancelářích developera Morávka je známá věc, Kašpar se svou Hospodářskou komorou má s Morávkem také nadstandardní vztahy, vždyť sedí v jeho baráku a kope za něj, jak se dá (proto ten příklad chátrající Plecharény, vždyť přece potřebujeme tu halu novou, a je to třeba protlačit).
Pokud odhlédneme od levných a bezobsažných populistických formulací a vágních morálních apelů na zjednodušení stavebního řízení, oč se vlastně věcně jedná?
V jádru o to, že stavební úřady nejsou ty, které by byly schopny o budovaných stavbách samy kvalifikovaně rozhodovat ve všech myslitelných ohledech, a šílené teze někdejší ministryně Kláry Dostálové „o jediném razítku“ mohly být vysloveny jenom z neznalosti věci.
Stavební úřady totiž, aby byly rozhodnutí vůbec schopny, jsou nezbytně nuceny přijímat ke každé jedné stavbě ryze odborná stanoviska, která jsou jen v gesci příslušných resortních ministerstev. Týkají se například odpadů, ekologie a energií, samostatnou kapitolou jsou pak památkáři. Všechna tahle „byrokracie“ ale hájí veřejný zájem a veřejný prostor, ve kterém my všichni žijeme, a to je třeba zdůraznit.
Jakýkoli apel na odbourání obtěžující a zlé byrokracie, tím spíše od autorů v developerově žoldu, anebo dokonce i apel na „dobrou vůli“, která snad dokáže všechna nařízení nějak ladně „obejít“, je pouze pohrdání veřejným prostorem a snaha rychle, levně a bez průtahů zaplevelit Olomouc kulturně nekvalitními stavbami, degradovat celé město jen ve jménu zisku majitele, a ještě to pak drze nazvat rozvojem.
Problém stavebních úřadů je přesně opačný a všichni to víme
Všichni víme, že problém schvalování staveb a stavebních úřadů je přesně opačný, než jak píši oba autoři. Zmíněná byrokracie dokáže v Olomouci i v celé České republice napáchat problémy spíš soukromému majiteli rodinného domečku, který chce vyměnit okna a přistavět kůlnu, než velkým hráčům s kontakty na politiky, který touží stavět nadrozměrné krabice.
Je pak vcelku jedno, jestli jde o stavbu hokejové haly v Pardubicích s kapacitou snad i větší, než kolik mají Pardubice obyvatel, nebo o sobecký a arogantní věžák v Olomouci u Šantovky. Veřejný zájem je zde to poslední, nač by ega investorů myslela, a díky Bohu za to, že dnes existují předpisy, které znemožňují udělat to na jediné razítko.
Argumentační faul, který vzniká přidělením rovnítka mezi pojmy „rozvoj města“ a „volné, schvalovacími postupy co nejméně svázané ruce stavitele“ je podlý, zákeřný, a zlý.
Jsem si jist, že všechny projekty olomouckých developerů mohou být dostatečně kvalitní, aby získaly všechny potřebné náležitosti, hrdě jako potvrzení svojí kvality, a aby institut „dobré vůle“ našich politiků nebo schvalovacích orgánů patřil spíše do politického rejstříku zemí na východ od Smolenska, než do země, která sdílí evropské hodnoty.
Vlastimil Blaťák
