V uherské společnosti, kde šlechta hrála v počátcích 20. století dosud klíčovou roli, byl hrabě Bánffy významnou postavou, v jednu dobu byl dokonce ministrem zahraničí. Jeho dílo je rozsáhlým obrazem života transylvánské aristokracie: jejího nákladného a pohodlného životního stylu, plesů, lovů, romantické lásky, hazardu, domácí a zahraniční politiky, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích.
Nad celou trilogií se vznáší duch nostalgie a předzvěst zániku: zániku uherské šlechty jako vedoucí společenské třídy, která ve svých palácích, kasinech a tanečních sálech nedokázala pochopit proměny okolního světa a byla nakonec smetena a rozprášena vichrem světové války i navazujících změn. Svým rozsahem i kompozicí je trilogie srovnatelná s velkými romány 19. století typu Anny Kareninové, zájmem o jednotlivá patra dobové aristokracie Mikuláš Bánffy připomíná Marcela Prousta. Kulisy jsou však čistě uherské. Unikátní kombinace romantiky s politikou definitivně vyvrací obvyklou domněnku, že Transylvánie znamená jen a pouze upíry.
První díl Transylvánské trilogie pod názvem „Byli jste sečteni“ vyšel loni na podzim v českém překladu Roberta Svobody. Vydal ho šumperský nakladatel Radek Ocelák jako čtvrtý svazek své Edice Sedmihradsko, která se dosud zaměřovala na téma rumunských Slováků a jejich poválečného příchodu do českého i moravského pohraničí. Jako všechny předešlé, i tato kniha vyšla bez dotační podpory z veřejných zdrojů, pouze s pomocí soukromých sponzorů.
A co že se v prvním dílu trilogie odehrává? Mladý hrabě Valentin Abády se po letech v diplomatických službách vrací do rodné Transylvánie. Tolik je toho potřeba změnit! Ale pro samé společenské povinnosti, lovy, plesy a hostiny jako by na to ani nebyl čas. Bratranec Ladislav hazarduje se svým jměním, talentem i náklonností čisté Kláry. Uherská politika je zahleděná sama do sebe, nevnímá rostoucí mezinárodní napětí. Ostatní mocnosti zbrojí, ale Maďaři se hádají o barvy střapců na důstojnických šavlích… A navíc je tu ta žena, Adriana. Skoro ještě dívka, ale už vdaná. Jiná než všechny ostatní.
Vlastimil Blaťák
Ukázka z knihy
Je neděle, a přesto byl o polednách na cestě hustý provoz. K Târgu Mureş ujížděla spousta vozů, mezi nimi nejeden rozhrkaný selský žebřiňák tažený jediným koníkem. Ve městě byl velký den, vskutku, k veliké události se schylovalo: ke koňským dostihům. Proto tam všichni tak pospíchali, až se ve stopách jejich kol zvedala mračna prachu.
Nyní už je ticho. Teď odpoledne jede po zde vylíčené silnici – vedoucí z Târgu Mureş přes Vațman na východ do Bălăușeri, avšak zabočí-li se na rozcestí vlevo, lze dospět až do Miercurea Nirajului – již jen jediný vůz, je to drožka tažená trojspřežím.
V letitém bachratém fiakru târgumurešského drožkáře si blazeovaně hoví mladý muž. Valentin Abády. Mladík střední, štíhlé postavy. Proti prachu se chrání dlouhým pláštěm ze surového hedvábí, po bradu zapnutým. Klobouk, plstěný klobouk se širokou střechou, který přišel právě tenkrát, po búrské válce, do módy, sňal z hlavy. Do tmavě plavých vlnitých vlasů mu sluneční paprsky vrhají narudlá světélka. Navzdory plavým vlasům a světlým očím je to ale na slovo vzatý orientální typ. S mírně ustupujícím čelem nad robustními nadočnicovými oblouky, s širokými lícními kostmi a koutky očí vytaženými šikmo vzhůru.
Nevrací se z dostihů, nýbrž přijíždí z nádraží a míří do Şiclodu k Evženu Laczókovi, kam jsou po dostizích sezváni četní hosté a kde večer bude ples.
Přijel o třetí vlakem z Denisovy Tvrze. Jel vlakem, přestože mu matka nabídla jeden ze svých povozů. Mladý muž však z tónu jejího hlasu vyrozuměl, že ač byla její nabídka vyslovena upřímně, přece by byla raději, kdyby se nevydával na cestu s jejími milými koníky, které ve starém a proslulém hřebčinci do jednoho sama vychovala a tak je milovala, jako by byli jejími vlastními dětmi. Dobře věděl, jak velmi je chrání před námahou, před nachlazením, před cizími stájemi a zlomyslnostmi cizích koní. A proto, znaje nálady své matinky, řekl, že raději pojede odpoledním osobním vlakem, neboť by bylo přespříliš odtud z Denisovy Tvrze na jedno zapřažení jet až za Târgu Mureş, na Svatojiřskou louku ‒ kde se dostihy konají ‒, to je dobrých padesát kilometrů, odtamtud pak zpět do města a z města k Laczókovým, to je dalších deset či patnáct ‒ muselo by se vypřáhnout, zvířata v zájezdním hostinci nakrmit ‒, ne, to za to nestojí! ‒ raději pojede odpoledne osobním vlakem. Tak dojede s dostatečným předstihem a u cíle se jistě budou rojit politici, s nimiž se hodlá seznámit a na pár věcech domluvit.
„Dobrá, hochu! Když je ti to tak milejší; ale nepochybuješ, doufám, že bych ti byla ty koně s potěšením přenechala,“ pravila matka, zračila se však na ní radost, že syn odmítl.
Ten se teď tedy loudavě vezl do Şiclodu najatým vozem s rolničkami.
Popravdě řečeno nebylo nepříjemné pohybovat se po té dlouhé a liduprázdné cestě hlemýždím tempem. Dívat se, jak se za vozem zvedá prach, který jej pak doprovází jako tylová záclona. A jak váhavě zalétá do trav na louku, kde mezi výhonky brzy bystře rašícími v místě spaseného přežvykují krávy, tupě vzhlížejíce srníma očima k cinkajícímu spřežení na silnici.
Je pěkné tiše se pohybovat vpřed, cele se oddat pocitu hlásícímu se neustále o slovo: jsi opět doma v Sedmihradsku, po takové spoustě let, a loudavě se blížit místu setkání, kde se shromáždí tolik starých známých.
Po maturitě, kterou složil v roce 1895 v Theresianu, setrval pár let na klužské univerzitě a udělal si doktorát. Ale vzápětí byl zase pryč, nejprve ve Vídni, kde se připravoval na zkoušky diplomata, a poté strávil dva roky v cizině jako atašé, když si byl předtím odkroutil službu jednoročního dobrovolníka.
Tu se však uvolnil duchdolský volební obvod. Nabídli mu doplňovací mandát. Bylo to tak lepší. Bylo lepší opustit diplomatické služby, v nichž vyhlídky na plat jsou léta letoucí nulové a četné společenské náklady lze z onoho skromného příjmu, který mu skýtala matka, jen stěží uhradit.
Věděl, jaká je to pro ni přítěž. Přítěž, neboť přestože bohatě oplývá statky ‒ asi šestnácti tisíci jiter lesa na úpatí Vlădeasy, třemi tisíci jiter žírné půdy v Denisově Tvrzi, na soutoku Arieše a Mureše, a drobnějšími statky, nestojícími téměř ani za řeč, tu i onde, také jedním duchdolským, třemi čtvrtinami rybníka ‒, peněz se jí nikdy nedostávalo, ať spořila, chuděra, jak spořila.
Bylo lepší vrátit se domů, doma se bezstarostně žije i na menší náklady a s tím, co v cizině nastudoval a odpozoroval, může snad být užitečný i tady.
Když ho tedy letos, na jaře roku 1904, v čase, kdy trávil u matinky prázdniny, vyhledal v Denisově Tvrzi nadžupan župy Mureș-Turda s dotazem, zdali by se ujal volného duchdolského mandátu, po krátkém váhání nabídku přijal. Vymínil si pouze to, že bude proklamovat na stranách nezávislý program. Ačkoli urputný stranický zápas, který v uherském parlamentu zuřil již od roku 1902 a kterému padly za oběť dosud dvě vlády, znal pouze zpovzdálí, ze stránek novin, i z tohoto odstupu shledával nesympatickou myšlenku, že by se měl podřídit stranické kázni, stranickým vášním.
Nadžupanovi to bylo jedno. Beze všeho souhlasil s jeho nezařazeností, pakliže se přidrží sedmašedesátnické platformy. Ani slůvkem neprozradil, že mu jde pouze o to, aby nezvítězil opoziční kandidát. A taky nechtěl křeslo přepustit nikomu cizímu, jako posledně, když místní lobbisté kupčili v Budapešti s tímto volebním obvodem jako v dražbě. Neboť Duchdol byl zpropadeně trpasličím obvodem! Město kdysi královské. Odtud pocházelo jeho dosud platné právo vysílat poslance. Dnes už jen městys se sotva třemi sty voliči, kteří, sdruženi do dvou či tří uskupení, vždycky obloudili pár ctižádostivých žoků peněz z hlavního města, které přiměli ke kandidatuře a do posledního dne dojili, vydírali a účinně strašili jednak uskupeními protivníků, jednak velkohubým osmačtyřicátníkem, kterého proti oněm nechali kandidovat vysloveně za tím účelem, bez nejmenší špetky přesvědčení. Jednou se dokonce stalo, že v poslední minutě, když už měl žok peněz dost neustálého placení, tohoto lžikandidáta z pomsty a celé župě k hanbě doopravdy zvolili.
Zato z Abádyho kandidatury žádná potíž povstat nemůže. Doly byly v městečku už dávno zrušeny, za humny je samá špatná, slaná půda a obyvatele živí hlavně rákos z rybníka, jenž patří rodině Abádyů. Proti jeho vlastníkovi ničeho nezmůže ani ten nejchamtivější lobbista na světě, vždyť kdyby rákosí prodal nějakému podnikateli, zřejmě by „měšťanům“ nezbývalo, než jít po žebrotě.
O tom všem samozřejmě nadžupan neřekl mladíkovi ani slovo. Řekl mu jen věci obecné. Pěl jímavé tirády o povinnosti, vlastenectví, významném poslání.
