Jaká je dnes v Olomouci situace s bezdomovci, ve srovnání se situací třeba před pěti lety?
Má to několik rovin. Jedna rovina se týká statistik a čísel, jiná stavu komunity. Další rovinou je rozvoj sociálních služeb a prevence, ještě jinou potom bezpečnostní situace. Na otázku nelze jednoduše odpovědět, je to strukturované téma, které nemá řešení v jednom postu na sociálních sítích. Je to práce, které se v Olomouci věnuje odhadem několik stovek lidí. A myslím si, že tento počet lidí už dosahuje počtu lidí v bezdomovecké komunitě, která se tady dlouhodobě a stabilně drží někde na hranici pěti, šesti set. Samozřejmě, osciluje vlivem ročních období nebo momentální ekonomické situace. Musíme ale mluvit také o skupině lidí, která je na hraně nebo těsně pod hranou sociálního vyloučení, a je bezdomovectvím ohrožena. Terénní prací se nám daří tyto lidi ještě udržet, nespadnout k životu na ulici. Na tuto skupinu lidí se teď zaměřujeme nejvíc, aby se stav nezhoršoval.
Jak jsme na tom v Olomouci ve srovnání s jinými městy?
U této skupiny lidí jde o zdravotní hledisko. Ale nejen o fyzické zdraví, ale i o zdraví psychické. Jsou na to dnes nástroje, které město má dobře propracované. Tak, jak mám možnost spolupracovat s neziskovými organizacemi a s naším sociálním odborem, řekl bych, že v mnoha věcech patříme v Olomouci k průkopníkům. Může se zdát, že situace se vymyká kontrole, zvláště když se diskuse přenesou na sociální sítě, ale tím, že jsem v kontaktu se všemi primátory statutárních měst a na toto téma se bavíme, myslím si, že situacev Olomouci je oproti jiným městům ještě poměrně příznivá. Kdo zajede do Prahy nebo do Brna, ví, jaká tam je situace. Tím se ale nechci utěšovat. Výsledek v Olomouci, ať už ho někdo chce nebo nechce reálně přijmout, je výsledkem práce stovek lidí a já jsem rád, že situace není horší.
Zmínil jste sezónní vlivy. Je situace o prázdninách obecně horší?
Se začátkem prázdnin se situace zhoršuje vždycky. Mnohdy ani nevíme, jestli jsou to lidé bez domova, kteří migrují napříč Českou republikou, objížděči festivalů, nebo jestli hledají ekonomicky silnější lokality a jedou do turistických center, kde se lépe žebrá. Do míst, kde se pohybují větší skupiny lidí, turistů, návštěvníků festivalů, kde se můžou rozptýlit, ztratit se, ale nebýt tak na očích pro policii. Situaci máme výrazně lépe podchycenou, než jsme ji měli v minulých letech. Je to systém spolupráce na platformě Bezpečnostní rady města, daleko víc a lépe spolu začaly komunikovat složky preventivní, složky pomoci a složky represivní. Právě teď jsme měli poradu s paní náměstkyní Dobrozemskou a s Městskou policií ohledně začátku prázdnin, kdy sem migrují skupinky z jiných měst. A chceme utvořit i ve spolupráci se státní policií ucelený systém, vlastně antikonfliktní tým, který by měl zabránit projevům, jako je třeba dealování drog, nebo válení se po ulicích.
Říkal jste, že Olomouc je průkopníkem a používá nějaké nástroje, jaké? Co konrétně dělá jinak a lépe.
Jsem především rád, že se tady dlouhodobě nastavila dobrá spolupráce s Charitou Olomouc. Všichni samozřejmě vnímáme kritiku, že máme charitu v centru města, ale ta je tam kvůli navázání na arcibiskupství, a charita se snaží, v rámci možností, co jen může. Máme za sebou letitou spolupráci a snažíme se všechny projekty stále posouvat. Město už dalo charitě pozemky, aby mohlo vybudovat nové zázemí pro služby pro lidi bez domova jinde, mimo centrum. Potom se jedná o lékařskou péči. Podařilo se nám, kromě ordinace praktického lékaře, zajistit pro lidi bez domova i ordinaci psychiatrickou. To je nesmírně důležitá věc, která se dlouhodobě podceňuje. Velká část lidí žijících na ulici má totiž různě závažné psychiatrické poruchy, které buď souvisí s anamnézami, které je na ulici přivedly, nebo s konzumací návykových látek. Pobytem na ulici a s nedostatečnou medikací se tyto problémy jenom rozšiřují a zhoršují. V kombinaci s návykovými látkami je to pak tikající bomba, protože ti lidé potom mohou být nebezpeční. Chci zdůraznit, že Listina základních práv a svobod nám neumožňuje nikoho svévolně z úřední nebo samosprávné moci zavřít a mít pod kontrolou v nějakém zařízení, i kdybychom si to odůvodňovali, že těm lidem chceme pomoct. Nemůžeme tyto lidi izolovat od zbytku společnosti, pokud se nedopustí trestného činu, za který budou odsouzeni. To, co můžeme, je snažit se pomocí terénní a sociální práce přivést tyto lidi do specializovaných ordinací.
Co může nebo nemůže Městská policie?
Co vnímám jako pozitivum, že i na sociálních sítích se už objevují lidé, kteří si uvědomují limity samosprávy. Jako Svaz měst a obcí, kterého jsem místopředsedou, jsme na situaci opakovaně upozorňovali resortní ministry, zejména spravedlnosti, že nemáme příliš mnoho možností, jak proti projevům narušování veřejného pořádku účinně postupovat. Od drobností, jako bylo v některých městech přijetí lavičkové vyhlášky, kterou vzápětí soudy shodily, že spaní nebo polehávání na lavičce nelze označit ani za přestupek – až po to, že opakované přestupky nelze nijak potrestat. Nepřivedou je z ulice do vězení. Neumíme vykázat ty lidi z města, i když jsme po tom opakovaně volali, zákaz pobytu jako za císaře pána už zkrátka není možný. Pokud se ten člověk přímo nedopouští páchání přestupku, městský strážník může k těm lidem pouze přijít, legitimovat je, zasalutovat jim a zase odejít, nebo postávat celé hodiny opodál a čekat, jestli se něčeho nedopustí. Tím by ale byla paralyzována činnost městské policie. Oznámení jsou přitom na tyto lidi za den stovky. Kamerový systém je v centru města velmi účinně monitoruje, ale co nám to pomůže, když pak hlídce řeknou – vy nás odtud nemáte co vykazovat, my tady nic nepácháme. V tomto směru je ochrana lidských práv na straně těch darebáků, a ne na straně slušných občanů.
Jaká je v tuto chvíli v Olomouci situace na poli sociálních ubytoven. Řešila se Riegrova ulice, co ty ostatní?
Když se bavím s kolegy z jiných statutárních měst na téma sociálně vyloučených lokalit a ubytoven, a když se mě na jejich počet zeptá třeba pan primátor z Ústí, nebo z Děčína, s problémy, které tato města mají, a já řeknu, že žádnou vyloučenou lokalitu nemáme, tak se podivují nad tím, že je tady velké, stotisícové město, a problémy se zde týkají spíš jen konkrétních objektů. Monitorujeme případ vily na Blanické, ale i ostatních podobných soukromých objektů, které ani nemají charakter sociální ubytovny, ale jsou spíše vlastníkem tolerovaným squattem. Sami si s nimi neumíme poradit, protože zákon to zkrátka neumožňuje. Příběh ubytovny v Riegrově ulici je ale jiný. Na radnici jsme nedělali silná gesta, abychom se to snažili nějak zlikvidovat. Udělali jsme to úplně jinak. Pozvali jsme si provozovatele a vlastníka té budovy a nabídli jsme pomoc. Většina majitelů těch ubytoven si totiž stěžuje, že to vlastně ani nevynáší, a že je to vlastně sociální služba, tedy jsme jim nabídli, že problémy, které mají, jim pomůžeme řešit. Že jim v budově klidně zřídíme zázemí pro činnost terénních pracovníků, kteří budou pracovat s mládeží, že jim pomůžeme ve spolupráci s našimi sociálními pracovníky a s Městskou policií dohlížet na to, jak to zařízení funguje. Byli trochu překvapeni, protože nečekali takovou míru vstřícnosti. Nakonec než by si tam nechali pomáhat, aby to zařízení splňovalo to, co splňovat má, tak ho radši zavřeli. Vyhrožování a zastrašování totiž nikdy nikam nevede. Takhle to byla vzájemná dohoda, byť jsme podprahově vyšli vstříc jejich nářkům po pomoci. Dnes se snažíme také zkapacitňovat vlastní zařízení, zejména v oblasti nouzového ubytování, azylových domů. Připravujeme velký projekt azylového domu pro rodiny s dětmi, a ukazuje se, že není vůbec jednoduché takový objekt v Olomouci vybudovat. Je to dnes otázka stovek milionů korun. Co se podařilo, je práce s těmi nejsmutnějšími případy na ulici, kdy fyzický nebo psychiatrický stav těchto lidí je doopravdy zlý.
Je vůbec možné vrátit tyto lidi do života, do normální společnosti?
Jedna z věcí, která se nám zatím daří, kromě budování azylových kapacit, je právě snaha některé, alespoň ty, kteří o to stojí, vrátit zpátky do normálního života. S Charitou Olomouc a s technickými službami jsme rozjeli projekt, který už běží několikerým rokem a postupně se rozšiřuje, vrátit ty lidi k nějakým základním pracovním návykům. Mnozí z nich totiž před tím, než skončili na ulici, než se jim rozpadly vztahy a život, vedli normální pracovní život. A ztráta pracovních návyků je možná tím nejvíc destrukčním prvkem, který jim brání vrátit se do normálního života. Máme celou řadu dobrých příkladů, kdy se lidé, kteří dostali příležitost pracovat ve veřejných službách na městské zeleni, na komunikacích, na úklidu černých skládek, stali časem předáky těch jednotlivých part, a s pomocí terénních sociálních pracovníků si uvědomili, že je cesta zpátky. Spousta lidí, co spadnou na samotné dno, je totiž přesvědčena, že cesta zpátky neexistuje. Nikdo jim ji neukazuje, nevidí dobré příklady. My v Olomouci ty konkrétní případy už máme, a ti lidé mnohdy i zůstali v pracovním poměru u technických služeb nebo na charitě. Jistě nás to stojí peníze, ale získáváme za ně nějakou protislužbu.
Vlastimil Blaťák
