Investujeme obrovské částky, obrovské úsilí a obrovský čas do budování protipovodňových úprav, zatímco nám možná spíše hrozí sucho. Co na to říká krajinný ekolog?
Protipovodňová ochrana sídel je pro ochranu majetku a životů důležitá a samozřejmě správná, ale neřeší všechna současná rizika a problémy, kterým budeme čelit v budoucnu. Neřeší sucho, neřeší nestabilitu a choulostivost krajiny, která má přímé dopady i lidi, kteří žijí v sídlech.
Kde se nestabilita a sucho vzaly?
V posledních letech jsme zažívali extrémní sucha. Letos je to trochu méně. To je způsobeno zejména nárůstem průměrné teploty a tím, že se mění rozložení srážek v průběhu roku. Už neprší tak pravidelně jako dřív, prší méně často, ale o to víc. Mezi dešťovými událostmi je dlouhé období sucha, pak přijde silný déšť, a ten všechno spláchne, protože krajina není připravena vodu zadržet. Nestabilita je pak způsobena přílišnou homogenizací krajiny. V průběhu posledních desetiletí jsme z ní odstranili remízky, malé lesy, drobné vodní plochy, zregulovali jsme vodní koryta, zničili jsme mokřady a meze, a krajina je příliš jednotvárná. Tím pádem není schopna odolat větším výkyvům počasí, kterých jsme nyní svědky. Tehdejší úpravy reagovaly na tehdejší situaci, na dané podmínky. Když bylo vody dost a pršelo pravidelně, jednotvárnost krajiny tolik nevadila. Ale teď, když voda přichází nárazově, už vadí. V obdobích sucha není vodu odkud brát, zeleň usychá, snižují se zásoby podzemní vody, vysychají potoky. A když přijde nárazově hodně vody, jednotvárná krajina ji nedokáže zadržet a je z toho povodeň.
Vnímám, že se téma zmiňuje ve veřejné debatě stále častěji, což je dobře, přesto: zajímáme se o ten problém dostatečně? A teď je otázka, kdo jsme to my. My jako veřejnost, my jako ekologové, nebo my jako politici?
Ekologové se o téma samozřejmě zajímají, ale mají omezený vliv a kvůli několika negativním zkušenostem, které jsou vždy vděčným tématem pro média, mají u nás bohužel často negativní pověst. Veřejnost se zajímá čím dál více, a politici se obecně nezajímají dost. Začínají o tom sice mluvit, ale ve skutečnosti pro to příliš nedělají. Je důležité udělat z toho tématu konečně prioritu nejen kvůli přírodě, ta si ostatně vždycky poradí sama, ale hlavně kvůli nám samotným. Abychom se nepotýkali s čím dál extrémnějšími jevy počasí, které nám ničí majetek a případně i berou životy. Všichni přece chceme, aby naše děti vyrůstaly v příjemném a stabilním prostředí, kde je dost pitné vody, neusychají lesy a neničí se úroda. V tom se všichni shodneme, v tom jsme všichni spojenci.
Vlastně tomu nerozumím. O svoje zdraví se více či méně starám, jistě bych dnes dokázal pracovat dvacet hodin a zítra taky, ale desátý bych se zhroutil a zemřel bych. O sebe se starám, a nepřepočítávám tak základní věc na peníze, neredukuji ji na účetní problém. Proč to ve vztahu k sobě samým chápeme a ve vztahu k životnímu prostředí ne?
Vidím tři faktory. Většina politiků tomu tématu nerozumí, nesetkává se v jedné osobě kombinace politika a člověka, který rozumí klimatu a přírodě. Druhá věc, ty věci jsou na dlouho, žádají si mnoho jednání a strategického připravování, a to často přesahuje čtyřleté volební období. Třetí věcí pak je to, že lépe se prodává stříhání pásky u nové sportovní haly, než u stromořadí. Z hlediska PR to není tak vděčné téma.
Co my s tím můžeme dělat? My jako veřejnost? My jako volení zástupci?
Veřejnost se může svědomitě starat o své blízké okolí nebo může dělat dobrovolnickou činnost v krajině. To je vítané, ale samozřejmě to nevyřeší vše. Ale samozřejmě může volit kompetentní volené zástupce, kteří se tématu budou věrohodně věnovat. Zatím se to příliš nedělo.
Co přesně je v kompetenci krajského zastupitele nebo radního, co může změnit ze své pozice?
Je možné alokovat finanční prostředky kraje do oblastí, které jsou teď potřeba, a které udělají největší pozitivní změnu. Tedy podporovat zdravou obnovu lesů a drobná krajinná opatření, přírodě blízké prvky, jako jsou obnovy alejí nebo tůní, revitalizace řek, a zároveň může působit určitou vahou své pozice na okolí a svolávat jednání s určitými subjekty, jako jsou zemědělci, správci lesů, zástupci Povodí Moravy, Agentury ochrany přírody a krajiny. Je potřeba, aby všichni táhli za jeden provaz. Váha voleného zástupce se nabízí k tomu, aby působil jako zprostředkovatel a hybatel.
V tuto chvíli se netáhne za jeden provaz?
Všichni určitě ne. Státní organizace, jako jsou Povodí Moravy nebo Agentura ochrany přírody a krajiny, mají nějaké dlouhodobé plány a starají se dobře o své věci, ale dnes už to nestačí. Dnes je třeba právě komunikovat s majiteli lesů nebo se zemědělci, s obcemi. Už nejde jenom o to budovat hráze a protipovodňová opatření, nebo chránit nějaký kousek vzácné louky, ale o to komplexně proměňovat krajinu, aby byla odolnější vůči extrémům počasí. To vyžaduje velké úsilí a velkou koordinaci, vystoupení z vlastního úzkého písečku jednotlivých aktérů. To se zatím neděje dostatečně.
Nemohu se v souvislosti s ekologickými tématy nezeptat na Green Deal. Existuje proti němu z části politického spektra až kampaň. Co vlastně Green Deal znamená a co nám přinese, a co nám přinese na lokální úrovni?
Rozlišil bych celostátní až celoevropskou úroveň od té lokální, protože elektromobilitu, plastová víčka ani propojování energetických soustav na kraji nevyřešíme, a ani nechceme řešit. Z lokálního hlediska je důležité, že Green Deal si dává za cíl postupnou obnovu přírody, tedy ne pouze konzervaci, ale navracení přírody do původnějšího stavu, tam, kde to jde. Příkladem je, že existuje cíl, aby se v Evropě opět zpřírodnily vodní toky nebo se obnovovala upadající druhová rozmanitost živočichů a rostlin. Na to bude nutno vynaložit úsilí a finance. Stanovení cíle nám pomáhá v celkovém úsilí. Nespoléháme ale jenom na Green Deal, děláme hlavně věci, které můžeme dělat sami za sebe, přímo v našem regionu.
Co konkrétně dělá Olomoucký kraj?
V posledních desetiletích životní prostředí na kraji nebylo prioritou. To jsme za poslední čtyři roky už změnili. Zvýšili jsme čtyřnásobně podporu subjektů, které jsou v oblasti životního prostředí činné. Díky tomu bylo vysázeno či ošetřeno přes tisíc stromů ve volné přírodě mimo les, bylo vyčištěno přes dvacet studánek, pomáháme udržovat přírodně cenné louky, v povodí řeky Desné jsme pomohli obnovit populaci lipana podhorního nebo zmapovat výskyt raka říčního. Bez podpory kraje by se tyto věci nemohly realizovat. Rozjeli jsme také výsadby stromořadí podél krajských silnic tam, kde to nevadí bezpečnosti provozu. Letos na jaře jich bylo obnoveno nebo založeno pět. Chceme hledat i další způsoby, jak naše úsilí ještě rozšířit a jak spolupráci zefektivnit, abychom náš kraj dále zpříjemňovali pro život.
Jak by po této stránce měl kraj vypadat za další čtyři roky?
Měl by mít pestřejší krajinu než dnes, která bude pro člověka přívětivější. Více prostoupenou novými alejemi, obnovenými polními cestami, s větším množstvím vodních ploch. To vše zlepší i rekreační a turistický potenciál, jak pro naše občany, tak i návštěvníky odjinud.
Občas mám pocit, že se lidé už naučili házet plast do plastu a sklo do skla, ale kromě toho ještě dvakrát ročně odletí letadlem na dovolenou a nechají za sebou uhlíkovou stopu takovou, kterou město Olomouc na odpadu nevytvoří za pět let. Jak by se člověk měl chovat, aby byl sám svou existencí co nejmenší zátěží pro krajinu?
Já ani my ve Spojencích nejsme aktivisté, kteří by se lepili k silnicím, blokovali rozvoj infrastruktury nebo lidem zakazovali něco dělat. My jsme politici, kteří se každodenní prací snaží zlepšovat život lidí, a ne jim mluvit do toho, jak mají žít. Vidím ve svém okolí, že lidem na životním prostředí záleží čím dál více, přemýšlejí nad tím, odkud pochází potraviny, které jedí, a jaký příběh má oblečení, které nosí, snaží se jezdit na kole, čistí přírodu od odpadků. Na individuální úrovni je tu určitě pozitivní vývoj a je potřeba lidem poděkovat, že to dělají. Aby nastala nějaká systémová změna, je samozřejmě potřeba více, a je třeba to řešit z jiné úrovně, než jen té individuální.
Daniel Řezníček
32 let, pochází z Bouzova. Tři roky žil ve Skotsku, rok ve Španělsku. Vystudoval na University of Glasgow, od té doby žije v Olomouci. Pracuje jako ředitel organizace působící v krajinném plánování a inženýrství. Amatérsky hraje hokej, má devítiletého syna.
Vlastimil Blaťák
