Výstava sestra nese podtitul Záhada. Proč?
Přicházeli jsme na něco netušeného. Vedlo nás to stejně, jako když se loupou slupky cibule. V každé vrstvě jsme nacházeli indicie, které nás vedly dál a dál, a pomalu jsme přicházeli k jádru. Jak byste snímal závoj za závojem a při restaurování to platí téměř doslovně. Sundáváte vrstvy špíny, vrstvy zažloutlého laku, zkoumáte barevné vrstvy, vrstvy podložek… V roce 2022 jsme nevěděli, kdo obraz namaloval, kdo je mladá dívka, a jen díky formální analýze jsme obraz mohli datovat přibližně do druhé poloviny devatenáctého století.
Jak se k vám obraz do muzea dostal?
Přišel k nám kolem roku 1983 už v poškozeném stavu ze šternberského muzea, ale je možné, že jeho institucionální historie předtím sahala až do muzea v Uničově. A to jsme zpátky u těch vrstev, kterými záhadu postupně objasňujeme. I historie má své vrstvy a záleží na mnoha faktorech, jak hluboko do minulosti se v příběhu dostaneme. Už samotným uspořádáním výstavy jsme na to návštěvníka chtěli navést. Obrazy v našich sbírkách jsou v různých stavech podle toho, jak k nám přijdou. V různém stavu kondice i poznání. A potom čekáme na prostředky nebo na příležitost, kdy je můžeme opravit, znovu zarámovat, abychom je mohli veřejnosti prezentovat a odvyprávět jejich příběh. Některé na to bohužel musejí čekat déle.
A na počátku jste vůbec nevěděli, koho obraz, před kterým stojíme, zobrazuje…
Nevěděli. Na první pohled vidíte pouze mladou dívku v městském oděvu. Účesem, oblečením i stylizací odpovídající období kolem poloviny 19. století. Potřebovali jsme pomoc dalších odborníků, restaurátorů, kteří pracují s dalšími metodami a někam naše bádání posouvají. Mnoho nám může prozradit i pohled na zadní stranu plátna. Když máme štěstí, najdeme na druhé straně vpisky. Třeba z jakého dalšího muzea dílo přišlo, který obchodník je přeprodával, nebo je tam třeba nějaký další přípisek, který nese zase jinou informaci. V našem případě sice na rubové straně nápis byl, ale stav plátna nám ho neumožnil přečíst. Doufali jsme, že se podaří restaurátorce plátno očistit a nápis přitom zachovat. Naštěstí ale díky technologii průzkumných metod, které dneska jsou, se nakonec text podařilo přečíst.
Jaké průzkumné metody restaurátorka použila?
Nejdříve nedestruktivní průzkumy, které dílu nijak neublíží a nezasahují do něj, pouze jej prosvěcují. Jednou z metod je nasvícení v infračerveném záření, při kterém se dostaneme pod barevnou vrstvu na podložku a vidíme například podkresby. V tomto případě nebyly tak významné. Jsou ale díla, u kterých vidíme zásadní změnu kompozice. Rentgenové záření nám řekne něco o materiálovém složení, vidíme při něm zřetelně i rukopis autora. Ale při zkoumání tohoto díla pro nás bylo nejdůležitější ultrafialové záření. Odhalilo na lícové straně signaturu autora s datací, Josef Kessler, Vídeň, 1850. A na rubové straně se podařilo tušený nápis po očištění zvýraznit, a my jsme mohli přečíst, že se jedná o Pauline Kessler, sestru malíře. Obraz procházel i dalšími průzkumy, i invazivními, při kterých se odebírají vzorky z poškozených částí, kde to tak nevadí.
Malíř Kessler je pro většinu lidí u nás neznámý, o koho se jedná?
Josef Kessler takhle z paměti ani nám nic neříkal. Zjistili jsme ale, že před dvaceti lety o něm vyšla v Rakousku monografie od Hanse Klingera. Je to poměrně obsáhle a velkoryse zpracovaná publikace, s bohatým obrazovým doprovodem, a autor si dal velkou práci s archivními průzkumy. Kontaktoval se i s žijícími příbuznými malíře na Moravě. Průzkum dělal už v devadesátých letech a zmapoval obrovské množství Kesslerových děl, která se dochovala hlavně v Rakousku. Hledal v kronikách, byl v archivu akademie, kde Josef Kessler studoval, a snažil se něco zjistit i o jeho životě, byl v matrikách. O sestře ale v této monografii nebyla ani zmínka.
Vy jste ji přesto našli a doložili, že se jedná o její portrét. Jak?
Studovali jsme křestní knihy pro Loštice a venkov, které jsou už dnes naštěstí digitalizované. Restaurátorka, která v knihách pátrala, našla ten záznam o půl třetí ráno. Musela si jít lehnout a ráno se na to podívat znovu, jestli ji nešálí zrak, ale opravdu ji našla. Pauline Kessler se narodila 14. června 1837 a skutečně byla sestrou Josefa Kesslera. V době portrétování jí bylo třináct let. Díky zmíněné monografii nás zaujaly i další portréty, které v ní byly a jsou dnes v držení příbuzných, se kterými jsme se také spojili. Byli úžasně vstřícní a sami byli rádi, že mají novou informaci. U rodiny v Moravské Třebové jsme uviděli obraz, který nám nedal spát – podoba byla až příliš veliká. Ženský portrét datovaný rokem 1860. Restaurátorka jej nafotila a překryla s fotografií našeho restaurovaného obrazu v grafickém programu. Rysy tváře jsou naprosto přesné a shodné. S největší pravděpodobností jde o stejnou osobu v rozdílu přesně deseti let.
Proč po deseti letech znovu portrétoval svoji sestru?
To jsme se ptali také, a tak nás začal zajímat samotný příběh Pauliny Kessler. Když malíř portrétuje rodinného příslušníka, je to z jeho osobního rozhodnutí a v jeho pojetí může být svobodnější. Není svázaný podmínkami zakázky, ve kterých musí především vyhovět zákazníkovi. Je svým vlastním pánem. I díky monografii Hanse Klingera víme, že Josef Kessler odešel po roce 1845 na studia do Vídně, odkud se ale často k rodině na Moravu vracel. Byla pro něj důležitá a se sestrou si mohli být blízcí. On sám si vlastní rodinu nikdy nezaložil. Zůstal žít a tvořit v Rakousku, a i to je jeden z důvodů, proč se u nás o něm tolik neví. Známý a do určité míry slavný ve své době byl, nikdy ale nepřekročil hranici velmi dobrého, přesto však řemeslného malíře. Nebyl originální ani inovativní, tvořil ve stylu, který byl v té době oblíbený. Čistý, uhlazený, idealistický styl nazarénismu, vhodný pro náboženské motivy, a pro církevní prostředí také tvořil nejčastěji. Tím více nás zajímaly portréty rodinných příslušníků, protože se dochoval i portrét matky a otce. Zřejmě se u práce na nich mohl osvobodit od konvencí a od stylu, ve kterém tvořil svoje zakázky.
Co ještě dnes díky tomuto portrétu a vaší práci víme o Pauline Kessler?
Pauline zůstala žít celý život v Lošticích. Provdala se relativně pozdě, ve svých 34 letech za Františka Zháněla ze sousedních Moravičan. Bylo pro nás velmi zajímavé objevit u další rodiny, která žije stále v Lošticích, fotografii, na jejíž rubové straně je napsáno tetička Zhánělová. Díky poznatkům, které jsme už o jejím životě měli, a opět díky technice, při níž jsme překryli podobu Pauline na obrazech a na fotografii, jsme dospěli k závěru, že máme před sebou třetí podobu té samé osoby, tentokrát ve věku něco přes padesát let. Ze zvědavosti i s ohledem na zjištění, že portréty dalších příslušníků včetně autoportrétu umělce se uchovávají po generace v rodině, nás zajímalo, jak se tento jediný rodinný portrét mohl dostat do muzea. Často se nás na to ptají i návštěvníci výstavy. Ostatní portréty rodinných příslušníků zůstaly v rodině, která si je předávala z generace na generaci. A z toho je tady jeden obraz sestry, který je v muzeu. Proč, jak je to možné? Mám na to hypotézu, a těžko říci, jestli se nám někdy podaří ji potvrdit. Víme, že Pauline zemřela dříve jak její manžel a ten se brzy po její smrti znovu oženil. Je dost dobře možné, že obrazy své první ženy z dětského věku, jak si ji nemohl ani pamatovat, pak věnoval muzeu, a nebo je možná ještě pravděpodobněji do muzea prodal.
Restaurování samotné probíhalo v Litomyšli. Proč tam?
Od roku 2022 máme s Fakultou restaurování v Litomyšli uzavřenou smlouvu o spolupráci. Studenti v rámci závěrečných prací restaurují díla z našich sbírek. Průběh prací s nimi průběžně konzultujeme, jsme ti, kdo určují, do jaké míry má zásah proběhnout, a snažíme se být studentům zároveň oporou a rádcem ve věcech historických. V případě obrazu Pauline Kessler měla diplomová práce studentky asi 170 stran. Obsahovala restaurátorský záměr, souhrn veškerých neinvazivních i invazivních průzkumů, umělecko-historický průzkum a popis samotného restaurování. Tedy vlastně příběh celého procesu odkrývání záhady a procesu obnovení díla. Byl to důležitý odrazový můstek i stavební kámen celé výstavy.
Vlastimil Blaťák
