Rozloučení na Sigmě jsem se nikdy nedočkal, říká dva roky po svém konci fotbalista Roman Hubník

Když se před čtyřmi lety do Sigmy vrátil Roman Hubník, aby dohrál kariéru v klubu, který jej vyslal do velkého fotbalu, asi si svůj konec představoval jinak. Během covidu se stačil nečekaně vrátit i do reprezentace, poslední dny v klubu byly ale hořké.

Roman Hubník prošel Evropu a může tedy srovnávat. Poznal fotbalové prostředí v Rusku i v Německu, kopal za české velkokluby Plzeň a Spartu. Jaké je srovnání světa a Česka? Jaké Olomouce například Plzně?
Jaké jsou vaše vzpomínky na mládí, věk dorostu, juniorky? Jaké to tehdy v Sigmě bylo?
Přišel jsem do Olomouce ze Zlína, kde jsem končil základní školu. V Olomouci jsem studoval gympl a v Sigmě jsem šel tehdy rovnou do šestnáctky, přestože jsem byl o rok mladší. Mým prvním trenérem v Sigmě byl Jiří Neček. Dokonce jsem u něj v Řepčíně bydlel, spolu s některými ostatními hráči. Musel jsem se aklimatizoval, bylo to pro mě něco nového, přišel jsem do velkého města, a zvykal jsem si dlouho. Byl jsem kluk z vesnice. Měli jsme ale výborný mančaft, vyhrávali jsme, co se dalo. Vyhráli jsme dorosteneckou ligu, celou řadu turnajů, a ten tým byl skvělý. Samozřejmě podmínky tehdy byly úplně jiné. Trénovali jsme na škváře, na kusech trávy, hlíny, kde se dalo. S dneškem je to nesrovnatelné. Je to ale skoro pětadvacet let zpátky.
Ze Sigmy jste vyrazil do světa. Poznal jste jiný fotbal, jiné kultury, jiný způsob fungování klubů. Povídejte.
První moje zahraniční angažmá bylo v Moskvě. Tam za mě Sigma utržila nemalé peníze, na tu dobu to bylo něco až nereálného. Dodnes nechápu, jak za mě mohli Rusové zaplatit takové peníze. V Moskvě to bylo ve srovnání s Českem úplně jiné. Velká zima, stará báze, ale byly tam současně i obrovské peníze. Na každý zápas se třeba létalo, hráči přicházeli do klubu i z Barcelony. Tréninkové centrum ale nebylo až na takové úrovni. Po dvou letech v Moskvě jsem se dostal na hostování do Sparty, a tam už jsem viděl posun. Sparta pracovala úplně jinak, možnostmi byla v Česku na úplné špici, co se týče tréninků, možností regenerace, ale i vedení klubu. Po roce ve Spartě jsem pak přišel do Berlína, kde to bylo po všech stránkách na nejvyšší úrovni. V nějakém pomyslném desetihvězdičkovém hodnocení byl dal Berlínu deset z desíti, a to ve všech parametech. Němci to měli úžasné. A jak ten klub pracoval s fanoušky! Bylo to bezpočet různých akcí, podpisovek, autogramiád. Pamatuji si, že jsem na jedné autogramiádě podepsal na čtyři tisíce kartiček, ruku jsem měl bolavou. Všechno bylo na špičkové úrovni.
Potom jste se vrátil do Česka, do Plzně.

Do Plzně jsem šel po třech a půl letech v Berlíně, podepsal jsem na jednu sezónu, protože mě lákala Liga mistrů. Nakonec jsem v Plzni strávil sedm let. Byl jsme u toho, když ten klub šel nahoru, a to takovým tempem, že to na české poměry bylo až neuvěřitelné. Byl to první český klub, který to dělal tak jako kluby v zahraničí. Zranění hráči jezdili na autogramiády, a i já jsem třeba jel jednou do Tachova, hodinu dvacet cesta, kde byl nějaký zápas k výročí místního klubu. Do menších klubů jsme jezdili často, a pro malé kluky tam jsme byli bohové. A klub třeba i platil autobusy pro fanoušky, které svážel na stadion z širokého okolí. Pro mě to bylo úplně neuvěřitelné. Protože si pořád myslím, že vztah fanouška se rodí v dětství.

Prošel jste Evropu, můžete srovnávat. Do jaké míry si jednotlivé kluby nebo jejich managementy uvědomovaly tu základní skutečnost, že ve finále je to stejně ten fanoušek, který si to celé platí? Jedno, jestli placeným televizním kanálem, vstupenkou, nebo nákupem merche.
O Moskvě moc nechci mluvit. Tam bylo ve městě sedm týmů, a my jsme byli novodobý klub, kam chodily dva, tři tisíce diváků. Pak ten klub zanikl, takže to bych nesrovnával. Sparta udělala obrovský pokrok po příchodu Tomáše Rosického. To je člověk, který prošel cizinou, a dobře věděl, kde co a jak funguje. Jeho zásluhou je Sparta tam, kde je. Bylo veliké štěstí, že ho nevyhodili, když se mu v počátku nedařilo, že ho podrželi. Rosický má kvality, a předal klubu svoje zkušenosti. Sigma je v tomto srovnání bohužel na té nejspodnější hranici týmů, kde jsem byl, protože nějaká práce s fanoušky tady sice je, ale je to tak nějak jenom napůl, dělaný jen naoko. Když jsem tu hrál, mnohokrát jsem se snažil říct, o by se mohlo dělat, třeba zajet na trénink mimo Olomouc, vždycky to ale zůstalo jen u slov, nikdy se nic neudělalo. Sigma s tím buď neumí, nebo nechce pracovat.
Ta zkušenost mě zajímá, ale bude tomu předcházet otázka, nakousnutá teď osobou Tomáše Rosického. Můj vnitřní pocit je, už dlouho, že se v Olomouci pořád vymlouváme, že jsme jen regionální klub, a nemůžeme se rovnat Spartě nebo Slavii. Práce s fanoušky, marketing a rozvoj, o kterém mluvíme, do jaké míry je dán silnou osobností manažera, jeho schopností, a do jaké míry regionalitou klubu?
Můžu říct jen svůj osobní názor. Nemyslím si, že se Olomouc nemůže srovnávat se Spartou, v oblasti práce s fanouškem se s nikým srovnávat nemusí. Regionalita může být naopak obrovskou výhodou. Olomouc je tým, který má obrovskou spádovou oblast, Přerovsko, Uničovsko, Jesenicko, je to veliký kus země, a tohle není o penězích, že hráč přijede na autogramiádu. Co to stojí v nákladech? Tisk kartiček a benzín? To nejsou statisíce ani miliony. A neumíme pracovat s dětskými fanoušky. To skutečně musí začínat už od útlého věku, od osmi, od deseti let. Protože tomu fanouškovi bude za chviličku dvacet. U nás se to v Olomouci neděje, takže na zápasy chodí tři tisíce lidí, je to k pláči. Že máme plno na Spartu? Ale to jsou fanoušci Sparty. Kdybychom řekli kdo fandí Spartě, odejděte ze stadionu, zase tam bude tři tisíce lidí. Ale to není jen příklad Olomouce, jsou to i další kluby.
Na co by měly kluby lákat fanouška, kromě toho, že se hraje dvakrát pětačtyřicet minut?
Fanoušek musí mít aktivitu před zápasem, o přestávce, a pokud nesněží, tak i po zápase. Ale když jsem se do Sigmy vrátil, zjistil jsem, že se od dob, kdy jsem odcházel, nic se nezměnilo. Všude ve světě se dělá fotbal pro fanoušky, tady ne.
Ta osobní zkušenost po návratu do Olomouce mě zajímá.
Nic se za tu dobu nezměnilo. Cítil jsem navíc, že trenéři jsou pod velkým tlakem vedení, kterému se pořád něco nelíbilo, i když se třeba vyhrávalo. Byly tam hrozné tlaky. Trenér to sice nechtěl předávat kabině, ale ta to cítila. Cítili jsme to všichni. V klubu bylo dusno, a je tam dosud.
Povídá se ledacos. Pokud tomu mám věřit, nemůžu se nepozastavit nad tím, jak je možné, že si trenér nechá do své práce, třeba do nominací, kecat od nějakého manažera? A jestli to takhle opravdu funguje, týká se to jen áčka, nebo třeba i mládežnických kategorií, nebo například oddělení managementu?
Nikdy jsem toho nebyl svědkem, ale samozřejmě mám ty informace. Co se týče marketingu, ano, byli tam lidi, kteří kvůli vedení ze Sigmy už odešli. Měli vizi, i hezkou, ale v takovém dusnu a prostředí, neustále srážení vedením, nemohli dál pracovat. Nedivím se, že odešli.
Vy jste se do Sigmy vrátil, odehrál jste tady dva roky. Mělo jich být víc?
Po prvním roce v Sigmě jsem nastoupil na přípravu, ale zranil jsem se a na pár tádnů jsem vypadl z tréninku. Konec podzimu už jsem odehrál, na jaře jsem pak v sestavě většinou chyběl. Chápal jsem to, týmu se dařilo, trenéři nechtěli měnit úspěšnou sestavu. Trénoval jsem a čekal na svou šanci. Ta pak přišla, a herně jsem se cítil daleko nejlépe za poslední roky. Dařilo se mi. Když pak končila liga, zavolal si mě pan Minář, a dal mi nabídku na novou smlouvu, ale do béčka. O áčku vůbec nebyla řeč. Byl jsem překvapený, zklamaný. Cítil jsem se že na to ještě mám, i kabina si to myslela, nikdo to nechápal. Mě velmi zklamalo to jednání, měli se mnou nějaký záměr, možná se o tom bavili celé jaro, ale já jsem to zjistil až na konci sezóny. Rozhodl jsem se, že skončím. Ne, že bych nechtěl pomoct béčku, ale opravdu mě zklamalo to jednání. Sice jsem měl ještě nabídky, například z Brna nebo ze Slovácka, ale nechtěl jsem už dojíždět. Za pár dní mi znovu volal pan Minář, prý jestli už mám sbaleno. Měl jsem. Jsi kokot, jsi kokot, řekl mi do telefonu, a pak mi nabídl smlouvu i na áčko. Byl to obrat o 180 stupňů, nechápal jsem to, ale už jsem mu nevěřil.
Rozloučila se s vámi nějak sigma?
Sigma se se mnou nerozloučila vůbec. Neměla ani snahu třeba o nějaké rozloučení s fanoušky, za což bych byl samozřejmě rád. Nic se ale nestalo. Naopak mi to umožnila Viktoria Plzeň, kde jsem mohl fotbalovou kariéru ukončit na hřišti s fanoušky před zápasem se Slavií. Viktoria mi předala nějaké dárky, obraz s dresem a celý stadión pro mě udělal choreo. Bylo to pro mě krásné. S olomouckými fanoušky jsem se nerozloučil dodnes: O nic se neprosím, ale mrzí mě to dodnes.
Vlastimil Blaťák