Ve dnech 5. – 8.4. se v Severní Makedonii konalo Multiutkání mladších juniorů. Olympijský bazén ve Skopji hostil plavecké výpravy z 15 evropských států. Nechyběla ani reprezentace České republiky ve složení Dominik Boháč, Lukáš Drobilič, František Musil, Patrik Peroutka, Adam Řiháček, Alžběta Blažková, Eliška Veselá, Michaela Vorbergerová, Ema Zatloukalová a Kateřina Zimová. Míša Vorbergerová byla trochu neočekávaným přídavkem do této reprezentační skupiny, a svou nominací byla sama překvapena. Na této soutěži plavala disciplíny 100 a 200 prsa a motýlek. Jak se jí dařilo a jak reagovala na překvapivou nominaci?
Míšo co pro tebe znamená nominace na multiutkání? Jak jsi vlastně reagovala, když jsi dostala tu informaci poprvé?
Vůbec jsem to nečekala, přišla jsem na bazén, klasickej normální den, pohoda. Najednou za mnou přišel pan trenér Adamec a z ničeho nic to na mě vyvalil. Vlastně jsem to nejdřív vůbec nepobrala a asi třikrát jsem se ho musela ptát co to vlastně znamená.
Dozvěděla ses co teda multiutkání pro tebe znamená?
Věděla jsem, že jsou to nějaký velký a důležitý závody. Pak mi pan trenér řekl, že mě tam čeká stovka a dvoustovka motýlem. Díky tomu jsem se tam i nominovala. Tím jsem si i byla jistá, že to tam pojedu. Pak to i vyšlo tak, že jsem mohla jet stovku a dvoustovku prsa mimo závod (pozn. jako exhibiční disciplínu, která je plavcům na takových závodech umožněna, nepočítá se však do výsledkové listiny).
Tím, že jsi věděla že tě čekají disciplíny, které jsou ti docela blízké, byla sis jistější v tom, že tam zvládneš něco předvést?
Těžko říct, já moc nejsem kamarádka s padesátkovým bazénem, protože jsem zvyklá plavat na té naší pětadvacítce a ta padesátka mi v tréninku dost chybí. Závody na padesátce mám tak třikrát do roka. Často díky tomu úplně nevím, jak si rozdělit ty svoje síly. I díky tomu jsem tam nejela zas tak úplně s jistotou. Takže z té padesátky jsem měla trochu strach.
Je to teda mínus pro prostějovskou plavkyni, když má plavat na padesátce?
Vzhledem k našim podmínkám určitě. Je to z jedné strany výzva, je to něco na co nejsem zvyklá, ale ve výsledku je to prostě nevýhoda.
Když jsi teda věděla, co poplaveš, změnila se nějak tvá příprava v čase před závodem?
Tady na bazéně jsem jela tréninky jako ostatní. Znevýhodněná jsem byla trochu tím, že jsem byla na soustředění s SCMkem (pozn. Sportovní centrum mládeže; výkonnostní skupiny do kterých se řadí ti nejvýkonnější plavci vybraných ročníků) a hned co jsem přijela tak jsem onemocněla na týden takže to bylo další mínus a měla jsem pak týden na to abych natrénovala.
Rozhodil tě tady ten souběh potíží? Nemoc, krátký bazén i čas na přípravu?
Bylo to trošku blbý, ale musela jsem s tím nějak pracovat. Po nemoci nikdy moc nemám sílu ani náladu ale trénovala jsem tak jako normálně.
To je ta fyzická příprava, co ta mentální?
Ta nervozita se občas objevila. Ve dne jsem si někdy zničehonic řekla: „Ty brďo já vlastně za chvíli jedu už“, takže to se mi trochu zvýšila tepovka. Jinak si ale myslím, že jsem z toho nějak strašně vyklepaná nebyla. Je to jinačí pocit než třeba před mistrákem. Já jsem počítala jenom s tím, že si tam jedu zaplavat jen mé dvě disciplíny a neočekávala jsem od toho nic velkýho. Na mistrákách se očekává, že zaplavu hodně dobrý výsledek.
Co skupina, která tam s tebou jela? Znala jsi tam kromě Elišky Veselé (KPS Vyškov) ještě někoho?
Ostatní jsem znala spíš od vidění, ale znala jsem asi všechny. I to mě určitě uklidňovalo. Nálada v té skupině byla dobrá. Jelikož jsem tam jela s těma nejlepšíma, tak oni už vlastně byli na více takových velkých závodech. Pro ně to tedy zas tak nic velkýho nebylo. Všichni tam ale byli fajn.
Jak se změnila tvá nálada na místě? Jak to tam probíhalo?
Postupně se ta nervozita každopádně zvyšovala. Měli jsme tam menší komplikace s jednou holčinou, která později ani nemohla závodit. Takže tohle se tam řešilo. A byli jsme po pátečním příletu ještě večer zatrénovat, ochytat si bazén, a to bylo vlastně asi všechno. Úžasný bylo, že ty půldny ubíhaly dost rychle, skončili jsme třeba v půl jedné možná i dřív. Pak bylo dost času na oběd a odpolední rozplavání začínalo až v pět. Byli jsme tam pak do osmi asi. Šlo to ale fakt rychle a člověk si pak mohl v klidu odpočinout.
Všímala sis i plavců z jiných výprav? Přeci jen patnáct evropských států může znamenat, že plavci budou mít trochu odlišnou techniku nebo třeba způsob rozplavávání. Zpozorovala jsi třeba něco, co tě zarazilo?
Při závodech jsem si toho úplně nevšímala. Ale při rozplavání, když jsme byli všichni pohromadě, tak jsem si všímala že hodně lidí trénuje techniku třeba nebo plavou s ploutvema a různě.
Něco, co tě zarazilo?
Některý ty technický věci, to jsem se zarazila a říkala si: „Jéé, co tím jako trénujou?“, občas mi to nedávalo smysl.
Máš něco konkrétního třeba?
Nevím, to si asi úplně nevzpomenu. To je spíš tak, jakože vidíš, a řekneš si „Ježiši co to dělá?“ a jdeš dál. Hlavně jsem si ale všímala sebe, takže na tohle moc nebyl prostor. Plavala tam ale holka, co měla k sobě připoutanej ten padáček a s tím na té dráze teda hodně zavazela. Takže to bylo hrozný. Měla ho snad celé rozplavání.
Když došlo na závodění? Jaké to bylo? První byly prsa?
Ne, první byla štafeta. Tam jsem plavala motýlka. Toho jsem tam zaplavala rychleji než potom můj čas, který se počítal. Vyhovuje mi spíš padesátková štafeta. Byl to úplně první závod a jedinej můj závod toho půldne, takže jsem věděla že se tam nemusím moc šetřit.
Další věc teda byly prsa. Mohli bysme říct, že to byla tvá nejhůř zaplavaná věc tam, byť jsi stejně byla jen sekundu za osobákem. Na ně jsi říkala co?
No hrozný. Ne tak přijde mi, že mi ty prsa poslední dobou nejedou. Možná je to i tím, že už tolik netrénujeme tu techniku. V Béčku (pozn. B družstvo v plaveckém oddíle, Míša nyní plave v A družstvě) jsme trénovali hodně nohy, jeli jsme třeba kilometr prsový nohy nebo osmset, a potom třeba šestnáct pětadvacítek rukama jenom. Takže to jsem měla zase natrénovaný asi, a teďka mi ta technika u těch prsou trošku vázne.
Po stovce je tam prsová dvoustovka. Tam je ale tvůj čas od osobáku výrazně lepší? Tady se technika vrátila?
To už bylo v neděli a ty sobotní časy mám výrazně horší než ty nedělní. Může to být i únavou z letu. Dvoustovka se mi už jela hezky, tam jsem si hlídala techniku. Dělala hodně silný kopy, takže to bylo jako dobrý. Dvoustovky si umím dobře rozvrhnout.
Ani motýlky nevypadaly vůbec špatně. Na stovce máš shozené čtyři sekundy a dvoustovka je taky v osobáku. Jak se ti tohle plavalo?
Tu stovku jsme tam řešili i s trenérem, ke konci jsem tam už nemohla a bylo to i cítit. U dvoustovky jsem si chtěla nechat síly na konec, ale nějak mi to nevyšlo. Byla jsem z toho nervózní i když na venek jsem možná vypadala smířeně. První stovka byla v klidu, ale nejhorší je vždycky 150 metrů, po obrátce jsem si ale říkala, že jsem vlastně docela v pohodě, takže jsem do toho najela hezky a dojela jsem s osobáčkem. Jen mě teda pak mrzelo, že jsem z toho byla takhle vyděšená.
Kam směřuješ dál? Je pro tebe cílem další multiutkání například?
No, jelikož u nás máme na motýla dost dobrý plavkyně, tak je to docela náročný. Ale myslím, že když na sobě zapracuju… Chtělo by to ten padesátkovej bazén, skrz to, že všechny velký závody jsou na padesáti metrech. Tak by to taky chtělo na té padesátce trénovat.
Tyhle možnosti tady zatím nemáme, doufejme že mít budeme třeba. Vnímáš tohle jako velký handicap? Že když přijdeš na tu padesátku, že je to najednou dvakrát tak dlouhej rybník?
Je to tak. Když skočíš do té vody, jedeš pětadvacet metrů a pak se otočíš, máš tam vyvlnění a taky nějaký výdech. Pro mě je to třeba horší i v tom, že mám dobře natrénovaný obrátky a na padesátce mám dvakrát míň těch obrátek na kterých bych se mohla posunout. Nejsem zvyklá plavat tak dlouho, než přijde obrátka. V tomhle mám i nějaký blok na dvoustovce motýla. Na malém bazénu se mi plave v pohodě, protože to mám natrénovaný, ale ta padesátka je pak najednou strašně dlouhá.
Co Makedonie jako stát? Měla jsi čas poznat něco z kultury nebo kuchyně?
To ani moc ne. My jsme měli krásnej hotel, takže i kdyby byl ten čas, tak bych asi ani nikam nechodila z toho hotelu. Jídlo i pokoje tam měli dobrý. Ten bazén teda na první pohled vypadal, že se za chvíli rozpadne. V ten pátek to taky uvnitř nevypadalo nejlíp, všechno se tam chystalo. Na velký závody to vypadalo až v sobotu. Co bylo ale fakt špatný byly ty bloky. To bylo jako fakt hrozný. Nebyly tam odskokový desky a bloky se strašně třepaly, takže když jsi skočil, tak jsi měl prostě pocit, že ten blok za tebou odletěl. Ale jinak ten bazén byl pěknej. Hrozně fajn byla ta vyplavávací pětadvacítka. Je to hrozně poznat, když jsou nějaký velký závody a člověk pak nemá šanci se vyplavat, tak ho o dost dřív začne všechno bolet. A když se jdeš vyplavat, tak to tělo hezky zregeneruje.
Daly ti tyhle mezinárodní závody nějakou zkušenost do místních závodů? Že třeba víš, že k nějakým věcem můžeš přistupovat jinak? Myslím třeba i psychicky.
To asi určitě. Pro mistráky to asi neplatí, tam mám větší stresy. Ale nějaký menší závody na zaplavání času asi určitě. Něco, co jsem začala praktikovat teď ve Skopje je dlouhé rozcvičování. Já se snažím dlouho rozcvičovat i před tréninkem. Tady bylo hodně místa, takže jsem se mohla třicet minut rozcvičovat a nikomu jsem nezavazela. U nás si často na bazénu nenajdeš místo, kde se takhle rozcvičit. Tohle je ale něco, co bych teď chtěla začít dělat víc. Celkově ale vím, že můžu být víc v klidu. Kdybych se koukla na svoje Já před rokem, tak jsem byla vždycky strašně vyděšená, že mi jde strašně o moc. Teď si říkám „Jak to bude, tak to bude.“
Někdo si možná čte tenhle rozhovor, a říká si, že by to chtěl dotáhnout tam kam ty. Jak to udělat? Co je ten recept?
To já asi ani nevím. /směje se/ Z mého pohledu je to tak, že já plavu už od doby, kdy mi byl necelý rok. Ale to je takový čvachtání spíš, od dětství jsem ale s tou vodou takhle spojená. Každý den dvě hodiny trénink, k tomu suchý trénink, posilka, atletika, zpevňování, ranní tréninky, kdy třeba vstáváš v pět hodin, abys byl v šest na bazéně, do toho škola. Je to náročný časově, a hlavně i proto, že si hodně hlídám spánkový režim. Osm hodin prostě musím mít. Chodím spávat před ranníma třeba v devět, abych měla svých osm hodin a tím pádem je toho času málo. Veškerý čas, co mi zbyde věnuju škole a je to dost náročné.
Je to teda taková ta oddanost, kdy víš, že tahle disciplína ti pak přinese výsledky. Jak důležité podle tebe je právě to propojení té mentální a fyzické stránky?
Jde podle mě hlavně o tu hlavu. Když to v té hlavě není nastavený správně, tak to i jde vidět potom na tom těle a na té fyzické části. Člověk fakt musí mít nastavený takový ten vnitřní klid. Že může být v klidu, protože má natrénováno. Nejde jít na start s tím, že to nedoplaveš nebo že to pokazíš. Pak to prostě pokazíš. Ale řekla bych, že každej na to má.
Je to něco, čemu vážně věříš? Nemusíš být tak trochu předurčená k tomu abys to zvládla?
Kdybych se právě koukla sama na sebe před rokem, tak bych nikdy neřekla že budu takhle plavat. Měla jsem dobrý výsledky, ale mentálně jsem moc v pohodě nebyla. Sama bych si sebe takhle nepředstavila. Takže si myslím, že každý, když si správně nastaví tu hlavu a všechnu tu disciplínu a půjde si za tím za čím si stojí a nebude se vzdávat stylem: „teď mi to neplave tak se na to trénování vykašlu“, tak může dosáhnout o dost dál.
Poslední otázka. Co je teda tvůj goal? Kam dál? Jdeš něčemu naproti? Kde myslíš, že bys mohla být, když budeš makat?
Tak samozřejmě třeba na nějaké velké olympiádě. To by bylo úplně úžasný. Takový menší cíle jsou určitě zaplavat na mistrákách jako první. Zatím se mi povedlo nejlíp druhý místo. Čas od té první jsem už ale docela stáhla. Momentálně se chci objevovat na těch velkých soutěžích, na mistrákách nebo multiutkáních a do budoucna Olympiáda.
Jakub Jílek
