Před deseti lety bylo Michalu Vodnému 23 let a patřil mezi nejnadějnější útočníky hokejové Olomouce, která právě postoupila do extraligy. Dělali jsme spolu s pršlavém dubnovém odpoledni na zahrádce Restaurace Gól posezónní rozhovor pro tehdejší Olomoucký Večerník. Euforie po postupu byla obrovská a na nejvyšší soutěž se už všichni těšili. „Snad mě Erik nevymění někam do Kadaně,“ hlesl tehdy Michal Vodný, a plánoval svůj život. Slíbili jsme si, že se za deset let ozvu na druhý rozhovor a zhodnotíme, jak tehdejší plány vyšly.
Deset let už uplynulo.
Jste dnes hráčem Třebíče. Budete v týmu pokračovat?
Ano, mám smlouvu ještě na dva roky. A asi už tady dohraju i kariéru. Musím říci, že se mi v Třebíči líbí, je tu skvělé zázemí, vynikající lidi. Rozumíme si. Přišel jsem sem víceméně náhodou před sedmi lety, tehdy v Třebíči probíhala generační výměna. Přišel jsem a byl jsem v týmu druhý nejstarší, což platí dodnes. Mám to tady ale rád, těším se do práce, do kabiny.
Extraliga už je uzavřená záležitost?
Asi ano. Jsem dnes hráč Zlína, který hraje stejnou ligu jako Třebíč. A v mém současném věku už mě asi nebude nikdo vykupovat. Šanci by dostal buď mladší perspektivní hráč, nebo TOP hráč bodování. To já nejsem. A k té tehdejší větě o Kadani, co k tomu říci. Byl jsem mladý a ambiciózní. Baráž jsem tehdy dohrával s utrženým křížákem a nevěděl jsem o tom. Později se mi to vymstilo.
Povídejte.
V půlce letní přípravy na první extraligovou sezónu jsem musel na magnet a potom na operaci. Všichni mi říkali, ať to doléčím, ale ve třiadvaceti člověk neposlouchá. Chtěl jsem hrát extraligu co nejdřív. Následující sezonu jsem si pak třikrát natáhl nebo natrhl postranní vazy na tom samém koleni, protože jsem vždycky uspíšil návrat. Potom se mi v hlavě již utvořil blok a už to prostě nebylo ono.. Uspěchal jsem návrat a potom jsem musel ještě na další tři operace. Byla to moje blbost. Končila mi pak v Olomouci smlouva a na nové jsme se už nedohodli. Přes Znojmo, které tehdy hrálo EBEL, jsem se dostal do Třebíče.
Jaká štace bylo Znojmo?
Byla to největší chyba celé kariéry. Nesedl mi hokej. Byl jsem vychovaný Olomoucí a Zlínem, třeba jak se zakládá útok, ale v EBEL nic neplatilo. Tam se hrálo nahoru a dolů, a já jsem se tomu hokeji nepřizpůsobil. Parta byla dobrá, cítil jsem se tam po lidské stránce dobře, ale herně to nešlo.
Jaký je rozdíl mezi Michalem Vodným ve třiadvaceti a ve třiatřiceti letech?
Generační! Tehdy byl život bezstarostný. Chodil jsem do školy a na zimák, a měl jsem spoustu volného času. Dnes jsem ženatý a mám dvě děti, začal mi klasický rodičovský kolotoč. Starší šestiletý syn chodí do hokeje a učí se bruslit, tak uvidíme.
Jezdíte ještě někdy do Olomouce?
Moc ne. Když je volná chvíle, jedu k rodičům, nebo na výlety. Ani kontakt s bývalými spoluhráči už moc neudržuju. S některými si sem tam napíšeme, ale nic velkého.
Co byste dnes vzkázal mladším hráčům, jakou životní zkušenost byste chtěl předat?
Samozřejmě ať makají. Hokej je krásný. Nejrychlejší kolektivní sport, a když vidím jeho vývoj, bude jen zrychlovat. Jde to hodně do atletičnosti. Takže s tímto počítat. Ale nezapomínat ani na to, že je to stále jenom hra. Je to klišé, ale ať úplně neflákají školu a chodí tam. Jiné, než hokejové prostředí je posouvá i po lidské stránce. A jde to stíhat, když se chce.
Jak dlouho ještě budete hrát? A co potom?
Mám teď smlouvu na dva roky. Teď budeme hrát v azylu, protože se bude v Třebíči opravovat zimák, ale ještě bych si chtěl na tom novém zahrát. Jinak jsem vystudovaný pedagog a mám trenérské áčko, a chci si dodělat fyzioterapii, takže po kariéře jistě půjdu tímto směrem.
Vlastimil Blaťák
