Situace vzdoru veřejnosti vůči vedení fotbalového klubu Sigma Olomouc dospěla do stadia širokého občanského nepokoje, jehož vyjádřením je za poslední měsíc jak konstruktivní kritika z různých stran, tak i například radikální akce s prasečími hlavami. Otázkou zůstává, do jaké míry si za tak razantní projev může vedení klubu samo.
V nesčetných stanoviscích, které ústy předsedy představenstva Petra Konečného vedení klubu za poslední měsíc vydalo, zaznívají totiž stále dokola minimálně dva narativy, které dráždí lidi, a které se nový díl Vysílá Blaťák snaží zcela vyvrátit.
„Museli“ jsme prodat pozemky, říká Petr Konečný. Hovoří pravdu, nebo si lže do kapsy?
Ze všech – mnoha – „stanovisek“, které vedení Sigmy Olomouc v posledních týdnech vydalo, svítí jako červená kontrolka několik zarážejících věcí. Za prvé je to totální nepochopení, proč se vlastně lidé v Olomouci bouří.
„Seminární práce“, které nyní v reakci na kritiku zveřejňuje pan předseda představenstva, nemají za cíl nic jiného, než se – úzkým pohledem profesí právníka s klapkami na očích – vyvinit z eventuální trestní zodpovědnosti při nedávných prodejích hřiště s umělkou (a snažit se naopak učinit trestně zodpovědnými novináře), a zdůraznit legálnost celého procesu, čímž má být věc veřejnosti „vysvětlena“.
Ovšem všechna kritika mířila od počátku zcela jiným směrem – a to na celou řadu pochybení v manažerském smyslu, a na zjevnou neschopnost řídit obchodní korporaci, ke škodě klubu, ke škodě fotbalu, ke škodě akcionářů, kteří prokazatelně přišli o peníze. Vysílá Blaťák celou situaci vysvětlí.
Vedení klubu s oblibou šíří narativ, že kritici škodí fotbalovému klubu. Pravda je ta, že neškodí, a dokonce se proti němu ani nijak nevymezují, neboť ho milují. Kritici se vymezují výhradně vůči jeho vedení. To si o další a další projevy nespokojenosti samo říká všemy svými mediálními výstupy, které jsou jako z učebnic normalizačních prohlášení. Skoro by se chtělo čekat, kdy se na stránkách klubu dočteme variaci na citát z klasika, že „v žádné zemi, ani rozvojové, ani socialistické, ani kapitalistické, neexistuje, aby patnáctiletý děti odvolávaly vedení klubu, nebo určovaly, kdo jím má být!“
A pak je tu ten hlavní narativ – totiž, že klub „musel“ prodávat pozemky. To je to, oč tu od začátku běží! O to, že klub před lety disponoval nějakým majetkem, a dnes nemá skoro žádný. O to, že se sestupem do druhé ligy dostal do svízelné finanční situace, a slovy pana předsedy „musel“ prodat hřiště.
Jenže doopravdy nemusel. Klub měl tisíc jiných, lepších cest, jak celou věc s propadem příjmů akciové splečnosti po sestupu v roce 2016 řešit. Povídačka o tom, že „musel“, je jen zástěrkou skutečného příběhu. Klub svoje hřiště prodal, protože je prodat chtěl, ne protože musel.
Teď se ptejme, proč, a ve prospěch koho.
Nový díl Vysílá Blaťák uvádí do souvislostí již známá fakta, ale připomíná také několik archivních materiálů, které v kontextu dneška působí až komicky – a jednoznačně dokladují, že klub řídí za posledních dvanáct roků lidé, kteří vůbec nevědí, o čem vlastně hovoří.
Věříme, že videoformát vysvětlí věc natolik jednoduše, že všechny otázky budou jednou provždy zodpovězeny, a umožní věc pochopit i těm, kteří ji chápat zatím ještě nechtěli.
Redakce
