Pivo v současné době zdražuje. Proč se to děje?
V celé Evropě je pivo drahá komodita. Stojí obvykle v přepočtu kolem sto padesáti, nebo i dvě stě korun za půllitr. U nás je lídrem ve zdražování Plzeňský Prazdroj resp. skupina Asahi Breweries, která značku vlastní. Samozřejmě za nějaké zdražení můžou i zvýšené ceny energií, vody, nájmů a obecně nákladů na provoz. Myslím si ale, že Asahi chtějí cenu jejich piva přiblížit zbytku Evropy. My jako Češi na skokové zdražení piva nejsme zvyklí, pro nás je pivo chléb národa a podle našich v zásadě zkreslených zvyklostí má být i za velmi lidovou cenu. Snad proto, abychom ho mohli vypít co nejvíc. Otázka zní, do jaké míry je trend zdražování relevantní. Máme zde rovinu průmyslového pivovaru se světovými vlastníky, která logicky vidí, že u nás Prazdroj stál třetinu toho, co jinde. Pak máme v Česku i stále rostoucí malé pivovary, které většinou vede pár lidí, nadšenců, kteří milují svoji práci. Těm může zdražování plzně paradoxně pomoci, protože si konečně za tu dřinu mohou nastavit odpovídající ceny. A stejně tak hospodští. Protože jestliže jsou lidé ochotni si připlatit za produkt nadnárodního korporátu, proč by nebyli ochotni podpořit i domácí výrobce? Jsem zvědavý, jak to dopadne, myšleno na jaké hranici se cena piva stabilizuje. Ve městě lidé zdražení ustojí, na vesnicích ale místa, kam lidé chodívali a budovali pospolitost, trávili spolu čas, asi zmizí. Snad to nahradí výčepy v garážích.
Kolik by podle vás měl stát půllitr piva, a co za to zákazník dostane víc, než dneska?
Začnu u druhé části otázky, co za to má zákazník dostat. Se zdražením musí každý z nás dbát na jeho nejlepší servis, kvalitu a i své chování vůči hostům. Tohle hospodský musí rozeznat. Navíc, i některé řemeslné pivovary neprodukují tu nejvyšší kvalitu. Hospodský musí vědět, jak nabídnout to nejlepší, pivo nesmí mít chemické vady. Taky musí umět pivo správně ošetřit. Musí ho umět skladovat a načepovat, musí mít perfektně umyté sklenice, a musí tam být i významný faktor mezilidské komunikace. Musí být rád, že u něj lidé jsou. Host je u mě doma a já pro něj dělám to nejlepší. A cena? Aktuální cenotvorba je přijatelná, Prazdroj stojí okolo sedmdesáti korun. Dvanáctka řemeslného ležáku – čili taková plzeň z poloviny devatenáctého století – stojí šedesát, pětašedesát korun – tedy stále je levnější, v lepším případě se ta cena vyrovná. Ale jak jsem říkal, stojí za tím dřina konkrétních lidí, kteří denně natahají několik tun materiálu, a tak si myslím, že cena craftového řemeslného ležáku by měla být podobná. Pokud jde o svrchně kvašená piva, na ta jsou potřeba suroviny z celého světa, logicky je cena potom vyšší. Dneska se pohybujeme mezi devadesáti a sto korunami a snesla by se i vyšší, u těhle piv je ale výhoda, že si člověk díky jejich výrazné chuti opravdu dá tak dvě.
Do jaké míry může za zdražení piva marketing?
Do velké míry. Když to rozeberu, rozhodně část zdražení u nás v hospodě je kvůli zvýšení energií. Není výrazné, ale je – při přepočtu na produkt se jedná o korunu, dvě. Je to dále zdražení vody. Chtěl jsem také přidat personálu. Návrat k 21 % DPH udělal taky něco málo, ale za mě nestojí za prudkým zdražením piva, vždyť jsme se jen vrátili zpět do roku 2020. Marketing, který jde ruku v ruce s plzeňským přístupem k věci, dělá podle mě tak tři čtvrtiny zdražení piva. A je to právě marketing nejlepšího servisu, péče o pivo, životního stylu s pivem (to znamená jít opravdu na dvě, tři a ne na deset) nebo autentické hospody. Upřímně, tohle hodnotím pozitivně a jsem rád, že Prazdroj tímto způsobem ovlivňuje českou pivní i hospodskou kulturu a nám nezávislým hospodským de facto pomáhá.
Mluvíte se o české pivní kultuře. Existuje?
Existuje dokonce lobby za zapsání české pivní kultury do Unesco. Jenže česká pivní kultura je zatím v plenkách. Opravdu není na úrovni té belgické nebo německé. V zásadě se vyvinula řekněme z rakousko-bavorské a hrát si na to, že jsme největší pivaři na světě? My jsme pouze největší konzumenti na hlavu. To, co vnímáme jako českou pivní kulturu je podle mě spíše česká hospodská kultura. Je to pospolitost, setkávání, atmosféra. Budu se opakovat, ale je k tomu potřeba vypít deset piv? Nebo stačí tři piva? Taková, která budou v koncici, skvěle naservírovaná a kvalitní.
Čím se definuje pivní kultura? Tak jako jakákoliv jiná kultura, třeba vinařská?
Dnes určitě ano, protože většina pivovarů nějakým způsobem ovlivňuje život ve svých regionech. Ať už jde o průmyslové nebo minipivovary. Dále je pivní kultura o rozmanitosti. O přístupech, o inovacích, ale i o tradici. O každodennosti. Začínáme to mít, a v posledních deseti, patnácti letech je tady boom pivovarů, které vaří špičková piva, ale pořád nejsme třeba na úrovní Belgie, kde se tohle děje několik století. Je tam i spousta klášterních pivovarů, které vaří pivo od středověku, u nás jich máme jen několik, a ty jsou díky přístupu minulého režimu na začátku své práce. Česká pivní kultura se pak podle mě definuje perfektním ležákem. Stylem, který poprvé uvařili v roce 1842 v Plzni. Ale i Josef Groll se učil pivo vařit ve Vídni u Drehera, a až potom experimentem uvařil pivo lepší, než se pilo ve Vídni nebo Mnichově. Všem zachutnalo a odstartovalo fenomén českého piva. Česká pivní kultura by se tedy dala definovat tak, že my jsme uvařili nejlépe pitelný ležák na světě. A pořád to trvá… Na UNESCO to ale za mě zatím nestačí, ale dál na tom pracujme.
Vlastimil Blaťák
