Pro každý rok platí jiné datum Velikonoc, což ovlivňuje i stanovení data Popeleční středy.
Tento den si křesťané připomínají pomíjivost života udělením znamení kříže na čelo z popela (popelec) s formulí „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“. Popel se získává ze spálených palmových, či olovových ratolestí posvěcených na Květnou neděli v předešlém roce.
Původně si popel na hlavu sypal jen kněz, pak jej papež doporučil celé církvi
V období raného křesťanství existovala praxe veřejného pokání po spáchání těžkého hříchu. Kajícník byl na začátku Postní doby biskupem vyzván, aby zahájil uložené pokání. Oblékl se do kajícího roucha a hlavu si posypal popelem. Obřadně byl vykázán z kostela a před vchodem až do Velikonoc žádal křesťany o modlitbu. Instituce veřejného pokání se ještě před koncem prvního tisíciletí postupně vytrácela, avšak výmluvné gesto kajícího sypání popela na hlavu se začalo uplatňovat u všech účastníků bohoslužeb.
Papež Urban II. doporučil tento obyčej na Beneventské synodě 1091 pro celou církev. Mužům se popel sypal na hlavu, ženy kvůli povinnému závoji byly popelem znamenány na čele ve tvaru křížku. Zvláštní modlitba pro žehnání popela se objevila až v 11. století. Předpis, podle kterého má být použit popel ze svěcených ratolestí Květné neděle předchozího roku, pochází až z 12. století.
Během postní doby se omezují především pokrmy z masa, sladkosti, alkohol či cigarety, ale i požitky spojené se zábavou vůbec.
Lenka Pěkná
