Vaše sochy andělů, vystavené nyní na oltáři v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci, jsou ve žluté a modré barvě. Má to nějaký kontext se situací na Ukrajině?
Ano, má. Na plastice jsem začal pracovat v roce 2022, kdy začala ruská agrese na Ukrajinu, s myšlenkou na to, že patronem Kyjeva je archanděl Michael. Původně jsem chtěl vytvořit anděla jednoho, s jedním kříslem modrým, a s druhým žlutým, ale nakonec jsem vytvořil dva. Nechtěl jsem, aby bylo dílo příliš popisné.
Jak se hodí moderní umění do barokního chrámu?
Můj původní úmysl byl umístit anděly do bočních kaplí, přišlo by mi troufalé umisťovat zjednodušené tvary k hlavnímu oltáři, do baroka. Pak jsme ale přišli do kostela a otec Regner (farář, sám profesí řezbář, jezuita, studoval filosofii a teologii v Krakově, Římě, Frankfurtu a Praze – pozn. red.) navrhl jeho umístění dopředu, nahoru na oltář. Udělal jsem proto fotomontáž, jak by umístění andělů mohlo na místě vypadat a líbilo se nám to. O spojení s barokem ale není snadné něco říci. Kdybych od začátku věděl, kam plastiky půjdou, tvaroval bych je trochu jinak. Ale nové věci se vždy přiřazovaly ke starším. Například ryze barokní kostel Panny Marie Sněžné má gotickou Madonu. Instalace jistě vzbudí diskusi, sochy budou na místě až do Květné neděle.
Studoval jsem vás blog na internetu, a všiml jsem si vašeho zaujetí pro červenou barvu. Jako má symboliku, co nám říká?
S červenou se musí v malbě opatrně. Je velmi silná, ale nese hlubokou tradici. Středověké deskové obrazy nesly červenou jako znak přítomnosti Boha. Madony měly například modré roucho, ale zpod něj prosvítá červená. Ta tak má v evropském umění obrovskou symboliku. Později byla červená barva neprávem použita jako symbol revoluce v Rusku, tím byl ten symbol obrácen naruby. Agitační plakáty ruské revoluce byly zpočátku tvarovány jako ikony a červenou barvu si vypůjčily, jsem přesvědčen, že to byl záměr. Nebyla to náhoda. Dnes je červená barva symbolem živosti, je to slušivá barva, pokud se s ní nakládá opatrně, je vyzývavá, má expresi.
Kde všude se ještě můžeme setkat s Vašimi pracemi?
V Olomouci v kostele svatého Michala,, v boční kapli jsem tvořil vitráž. Dále jsem pracoval na výzdobě kostela v Luhačovicích, tam stojí zcela nový kostel, postavený v devadesátých letech. Vitráže jsem vyráběl pro kostel v Dolní Lhotě u Luhačovic. A momentálně pracuji už deset let na cyklu vitráží do Prahy, do kostela svatéhop Tomáše na Malé Straně. Asi polovina je hotová, osm oken mi ještě zbývá.
Kdo je Marek Trizuljak
Akademický malíř. Syn sochaře Alexandra Trizuljaka (1921 – 1990) a malířky Evy Trizuljakové (nar. 1926). Žije a pracuje v Seničce, u Olomouce. Člen Unie výtvarných umělců Olomoucka (UVUO). Od roku 1981 se věnuje převážně volné malířské a sklářské tvorbě a výtvarným realizacím do architektonického prostoru v interiéru i exteriéru. Spolupracoval také s manželkou, akad. mal. Miroslavou Trizuljakovou, na některých restaurátorských úkolech. Kromě toho se zabývá výtvarnou fotografií a psaním poetických textů a úvah. V roce 1992 vydal ve spolupráci s bratislavským nakladatelstvím Nové Mesto sbírku básní a fotografií pod názvem Dotyky a tušenia. Spolupracoval na přípravě a organizaci mezinárodních výstavních projektů, jako například výstava s názvem „Stavíme mosty“, (Rimini, 1995), společná výstava českých a slovenských umělců s názvem „Bez hranic“ (Galéria M.A.Bazovského, 1996 a Galerie G Olomouc 1997), společný projekt českých a německých umělců s názvem „Roviny komunikace – Hledání stop“ (Olomouc 2002, Berlín a Hamburk 2003), mezinárodní výstava s názvem „Rimini – Světlo a barva“ (Rimini, 2002) a rozsáhlý mezinárodní projekt „Město jako místo pro člověka“ (Olomouc, Brno, Praha a Rimini, 2004 – 2006).
Vlastimil Blaťák
