Příkladů toho, kdy zase spadl který server, a vtipů na to téma je za poslední dobu až takové množství, že by jeden otupěl: v množství všech těch informací o neschopnosti státu cokoli si naprogramovat, aby systém vůbec běžel, zůstalo ležet někde stranou to úplně základní: chceme vůbec digitalizaci? Respektive chceme ji v té formě, ve které nám ji právě někdo nutí?
Svoboda volby nemá v digitálním světě místo?
Skoro bych řekl, že existuje- li mezi lidmi a institucemi vztah těch, kdo na jedné straně poskytují službu a na druhé straně těch, kdo za službu platí, je volba formy komunikace vždy na straně těch druhých. Platím- li státu daně a zprostředkovávám- li si tím nějakou poptávanou službu, jsem to výhradně já, kdo se rozhodne, jestli bude s panem Státem komunikovat osobně, nebo dopisem, nebo třeba appkou.
O tuto základní volbu jsme digitalizací, tak, jak je nyní prováděna, my občané přišli. Po nuceně povinných datových schránkách pro živnostníky a spolky, kteří to tak nechtějí, budeme mít povinné digitální velké technické průkazy, do pár let pak všechno, a jsem plně přesvědčen, že je to protiústavní, neboť: klíčový článek 41 Listiny základních práv a svobod, který říká, že má každý má vykonávat svá práva a povinnosti osobně, tedy bez zprostředkovatelů. Dosaďte si za „x“, co vy sami chcete.
Na výběr nemáte. Buď budete digitalizováni, nebo nejste občany
Čestmír Vejdělek napsal v šedesátých letech sci-fi knihu Návrat z ráje. Popisuje život na fiktivní planetě Lucii, kde její obyvatelé svěřili řízení centrálnímu počítači nazvanému Ben. Ten v rámci optimalizace procesů začne postupně nahrazovat živou přírodu umělou, neboť má lepší parametry, a samotné Luciany umělými bytostmi, ze stejného důvodu. Kdo se nepodřídí Benovi, přestane dostávat příděly jídla a stane se z něj Vyřazený.
Vzpomněl jsem si na tu knihu, a na komiks v časopise ABC (vycházel v roce 1991 a fascinoval mě už tehdy), když jsem si uvědomil, že se ze mě stává občan druhé kategorie, jemuž je bez datové schránky vlastně zakázáno podnikat, a který musí za své vlastní informace platit, pokud si nechce stáhnout aplikaci.
I jen daňové přiznání, odevzdávané už pouze elektronicky a vyplňované dnes v interaktivním formuláři jen na webu Finanční správy, vám zůstane zůstane v souboru, který (povětšinou) nesvedete otevřít, a nemáte tak svoje vlastně vlastní přiznání! Za zkrácený (sic!!) výpis budete však platit. Totéž platí, pokud chcete informace ze svého vlastního velkého technického průkazu – kdo nebude on-line v aplikaci ministerstva dopravy, bude sprostě platit na poště, zatím padesát korun za stranu.
Prý máme mezery v digitálním vzdělání. Spíše ale máme mezery ve vzdělání občanském
Minulý týden rozeslal Olomoucký kraj do redakcí zprávu, že přihlášky na střední školy jsou od letoška možné pouze elektronicky. Marně přemýšlím, nač jsem svoje dítě učil psát, a pociťuji hrdost nad tím, že si vedu diář v papírové formě. Je to luxus, nemuset s nikým sdílet svoje data, nemuset si stahovat aplikaci, abych se dostal k tomu, kam mám běžet v osm ráno, a nedělit se o telefonní čísla na ženské.
Stát nám přitom ústy svých představitelů opakovaně tvrdí, že bychom se měli zaměřit na zacelení mezer v digitálním vzdělání. Několikrát nám to řekl jak ministr Bartoš, pak dokonce pan prezident. To sdělení je obvykle tak lapidární, až v něm cítím riziko. Váhám, jestli je to na pomezí demagogie, anebo už za hranou.
Za sebe totiž úpěnlivě doufám, že se v jejich pojetí nejedná o vzdělání v prostém smyslu technické zručnosti přihlásit se k aplikaci státu, ale o vzdělání občanské, jehož obsahem je diskuse o smyslu toho všeho, kritické myšlení, důraz na občanské svobody včetně práva volby a zmínění všech rizik, která proces přináší.
V opačném případě se jedná o prachsprostou totalitu z Vejdělkova románu. Ta zavádí regulérní vyřazené občany, pošlapává jejich práva, jejich možnost volby, a pohrdá lidmi jako svobodnými bytostmi.
Vlastimil Blaťák
