S kým jste konzultoval, zda funkci přijmout?
Telefonát od pana nuncia přišel poslední lednovou neděli. Byl jsem zrovna na návštěvě u bratra v rodném Strání a před obědem jsem viděl zmeškaný hovor, tak jsem se omluvil, že ho ještě musím vyřídit. Pan nuncius mi řekl o papežově návrhu a dal mi na rozmyšlenou 24 hodin s tím, že mi doporučil probrat to třeba s arcibiskupem Graubnerem. Kromě něj jsem mluvil také se svým zpovědníkem, protože ten mě zná i se všemi mými chybami a mojí povahou. A nejvíc jsem to probíral sám se sebou.
Byl jste zrovna na návštěvě u sourozenců. Ptal jste se na názor také jich?
O pracovních věcech spolu nikdy nemluvíme a já jsem si také rychle uvědomil, že ani na ně, ale ani na další blízké a přátele nechci klást tu zátěž, která je s rozhodnutím spojená. Ovšem když jsem se po obědě s rodinou rozloučil, abych se vydal zpět do Olomouce, jel jsem nejdřív na hřbitov, ke hrobu rodičů. To byl velice silný moment: těm jsem jako prvním svěřil svoje rozhodování, které v tu chvíli ještě nebylo finální. Teprve potom jsem mluvil s arcibiskupem Graubnerem a se zpovědníkem a následně jsem volal panu nunciovi, abych potvrdil souhlas.
S arcibiskupem Graubnerem je vaše duchovní služba spojena od počátku: on vás v roce 1995 vysvětil na kněze, v roce 2009 si vás vybral za generálního vikáře a roku 2017 vám udělil biskupské svěcení. V čem na něj v čele arcidiecéze chcete navazovat?
Hlavně na začátku, když jsem se s ním jako generální vikář začal setkávat víc, jsem mnoha jeho postojům a chování nerozuměl, na spoustu věcí jsem měl jiný názor. Více jsem pochopil až jako pomocný biskup a nejvíc potom ten poslední asi rok a půl jako administrátor. Hodně jsem se od něj naučil v pastoraci, v ekonomice i při řízení lidí. A je pro mě také příkladem toho, co ještě pořád neumím: jistého druhu diplomacie, aby člověk volil správný způsob komunikace. V rovině vedení diecéze by kontinuita měla trvat třeba v představě, jaký význam mají děkanáty coby přirozená centra pastorace, ale i pomoci pro kněze v podobě účetních, technických administrátorů nebo rodinných center, církevních škol a Charit.
V čem pak vidíte potřebu jít jinou cestou, třeba proto, že doba se mezitím změnila?
Rozhodně se čím dál víc vyjevuje naléhavost restrukturalizace. Už s arcibiskupem Janem jsme vnímali, že je nutné přemýšlet o efektivnějším využívání sil. Někde je kněz vlastně jenom pro odsloužení nedělní bohoslužby a přes týden využitý není, jinde by zase byla práce pro víc kněží, než kolik se jich do dané farnosti může poslat.
Bavíme se například o slučování farností nebo budování týmových far, což jsou zkušenosti z jiných diecézí?
Nechci a nemůžu to teď nějak konkrétněji pojmenovat, jestli to bude třeba slučování. Jeho první vlna se v diecézi uskutečnila před více než dvaceti lety a někde se setkala s nepochopením, občas způsobila i bolest, která přetrvává. Takže nejdůležitější bude začít nasloucháním, dialogem s kněžími i s věřícími třeba právě prostřednictvím děkanátů. Něco takového jako restrukturalizace se nemůže rozhodnout shora, ale bude potřeba do toho jistým způsobem vtáhnout všechny. Nebude to žádná revoluce – způsob, jak fungování diecéze zefektivnit, musíme najít společně.
Inspirace nabízí třeba synodální proces, který jste vy sám loni využil k besedám s věřícími při děkanátních poutích…
Vidím jako důležité, abychom se předtím, než přijdou na řadu konkrétní kroky, poznali. Musím se znovu a důkladně seznámit s konkrétní pastorační i materiální situací v jednotlivých místech a zároveň se musím snažit, aby tam kněží i všichni věřící také lépe chápali stav celé diecéze, její financování a další problémy. Loni jsem se o to snažil při besedách na děkanátních poutích a teď bych se chtěl zaměřit na kněze – mluvit v první řadě s nimi, vidět jejich potíže a vést je k pochopení problémů, které řešíme na úrovni celé diecéze. A ptát se: Čím tady žijete? Kde je podle vás něco krásného a živého, co je dobré si podržet, byť to nevykazuje známky velkého počtu? Jakou cestou společně půjdeme?
Jak chcete vést dialog se společností mimo církev?
Jsem vděčný za každé setkání s představiteli samospráv nebo třeba kulturních institucí. Nedávno jsem si na oslavě výročí Českého rozhlasu uvědomil, kolik výborných lidí na takovém setkání potkám. Nejen v Olomouci, ale po celé diecézi se stále koná spousta akcí, do nichž je možné jménem církve vstupovat, a já bych rád kněze vedl k tomu, aby tyto příležitosti viděli a využívali jich. Chceme na arcibiskupství také posílit spolupráci s médii a více informovat o příkladech dobré praxe a ukazovat církev jako instituci, která má mnoho co nabídnout.
Uvažujete už nyní o tom, jak bude vypadat tým vašich nejbližších spolupracovníků?
Na konkrétní jména je brzy, ale ano, zrovna tohle se mi těch posledních dvanáct dní často honí hlavou. Vlastně v tomhle je pozice arcibiskupa mnohem jednodušší než u administrátora, který na mnoho věcí zůstává sám. Stěžejní osobou bude generální vikář, ale také další kněží. Někteří z těch dosavadních na důležitých pozicích, jako třeba prezident Charity, navíc podali rezignaci kvůli věku. Rád bych, aby se okruh mých spolupracovníků rozšířil. V některých diecézích šli spolubratři cestou jmenování biskupských vikářů a já vím, že abych tíhu administrativy a běžného provozu nenesl sám, musím a chci mít kolem sebe tým lidí, kterým můžu některé oblasti svěřit. Zase to ale souvisí s potřebou významnějších změn ve fungování diecéze, protože nikde nemáme po ruce žádnou zásobárnu, odkud brát. Abych mohl někoho přivést na biskupství, musím ho odněkud vzít. První změny tak budou možná spojené už s hledáním nejbližších spolupracovníků.
Jiří Gračka (vyšlo v Katolickém týdeníku 7/2024)
