Asi jste neměl lehký život, dlouhá léta jste i sloužil u PTP. Vzpomínejte…
Ocitnul jsem se tam následkem toho, že jsem byl čtvrt roku v Anglii. Tehdy kdokoli byl na západě, byl podezřelý jako potenciální špión. Dokonce jeden můj spolužák, který potom udělal kariéru v KSČ a stal se lidovým soudcem, si vyhledal ten spis a nadepsal jej: Důvodné podezření ze špionáže pro Velkou Británii. To jsem se nadmul pýchou. Měl jsem tam strávit pět let, nakonec to byly jen roky čtyři. První dva roky v Horní Suché na dole Gottwald, další dva jsem stavěl bytovky pro důstojníky v Brně. Olomoucký profesor Poldauf, který potřeboval asistenta, se spojil s profesorem Vachkem z Brna, jestli o někom neví. Znám jednoho zedníka, řekl Vachek, a pak to šlo rychle. Ještě 28. srpna jsem byl na stavbě a už 1. září 1952 jsem nastoupil zde v Olomouci jako odborný asistent.
Jaká byla první léta v Olomouci? Už to bude sedmdesát let.
V Olomouci jsem postupně pomalu stoupal. Ale opravdu pomalu. Když měl děkan projev, říkával: Soudruzi profesoři, docenti, odborní asistenti, a asistente Peprníku! Byl jsem neustále asistent. Po třech letech se automaticky povyšovalo, já byl povýšen až po sedmi nebo osmi letech. Ale mládí je adaptabilní, a tady byli slušní lidé. Studentů bylo málo, když studoval Jařab, bylo v ročníku pět lidí. Mezi studenty jsem pak poznal i svou nastávající manželku. Sedmdesát let působení na Univerzitě bych měl oslavit letos 1. září.
Jaká byla tady na Univerzitě normalizace?
Tehdy jsem získlal škraloup tím, že jsem vydal Úvod do dějin Anglie. Bohožel jsem ho zakončil osmašedesátým rokem. Docent Lón z marxismu se o tom dozvěděl a bylo to dáno do stoupy. Fungovala ale úžasná solidarita. Z nakladatelství mi ještě před zničením nákladu poslali deset výtisků. Pak U Prombergera v knihkupectví prodávala stará paní a měla tam moje skripta. Říkám jí, vždyť jsou zakázané! A ona mi na to řekla, že má úředně doloženou demenci. Já o tom nevím. Takových drobných posil se mi v té těžké době dostalo hodně. Ovšem na Univerzitě byl tehdy také vytvořen seznam osob na propuštění. Osm z nich byli marxisté, kteří „zradili“, dva byli nestraníci, Macháček a já. Seznam dělal zřejmě Lón spolu s StB. Měl to ale podepsat pan Gazárek. Ten se ošíval, nechtěl za to být zodpovědný, výsledkem tak byl kompromis – seznam se rozdělil na dvě poloviny. Horní polovina měla být propuštěna okamžitě, druhá polovina až za čas, až se najde náhrada. A jak jsou Češi nedůslední, tak druhá polovina tu zůstala. Sice bez postupu a tak dále, ale neodešel jsem. Macháček měl ale potom smůlu, byl už docent, a následně strávil dvacet let v kotelně. I tam ale poskytoval hodiny angličtiny a překládal. Já jsem byl odklizen na katedru neslovanských jazyků, do jiné budovy. Protože svět se tehdy dělil na jazyky slovanské a neslovanské.
Mohl jste tedy učit.
Učil jsem angličtinu jako doplňkový předmět pro Lékařskou a Pedagogickou fakultu. Byl to vlastně boží dar. Zatímco tady bych mohl působit na dvanáct, patnáct angličtinářů, tak najednou jsem měl stovku studentů. Lidi mě dodnes zdraví, teď se ke mně v Menze přihlásil takový stařičký pán – Mám vaše skripta z roku šestašedesát! – tedy jsem měl nakonec větší možnost působení, než kdybych zůstal tu. Po osmdesátém devátém roce jsem se pak přesunul zpátky sem. Přežil jsem to všechno relativně dobře, viděl jsem mnohem horší osudy lidí. Doplatil jsem na tu dobu ale nemožností cestovat, mezi první a druhou návštěvou Anglie uplynulo patnáct let, mezi první a druhou návštěvou Ameriky osmnáct let.
Jaký byl rok 1989 a Jaká byla první porevoluční léta na naší univerzitě?
Já i docent Macháček jsme byli svého času odklizeni do jiné budovy, abychom nebyli tady v té hlavní. Takže do úplného začátku revolučního dění jsem nebyl zapojen. Velmi si vážím Jařaba, že do toho šel střemhlav. Mnoho kolegů s tím sympatizovalo, ale nebylo ochotno se hned v té první vlně angažovat, vyhlásit nesouhlas. Stejné to bylo mezi studenty. Nakonec měli pravdu bolševici, kteří říkali, že revoluci dělá jádro, a ostatní se pak jen přidávají. To bylo obdobné. Řada studentů byla ochotna riskovat, čehož si vážím. Atmosféra tady na Filosofické fakultě ale byla i za normalizace lepší. Když jsem třeba četl Peřinovy Paměti z Přírodovědecké fakulty, píše tam o tom, jak se hlídali, jak na sebe donášeli. To tady nebylo. Prožívali jsme pak revoluční změny s velkou úlevou. Když bylo jasno, že to Sověti nepotlačí vojensky, bylo to úžasné. Katedra byla převzata se starým personálem, ale ti, co byli ve straně, se přizpůsobili, a my jsme museli uznat, že se předtím nikdy nesnažili nám škodit. Takže dosloužili do důchodu, odborně byli na výši, takže se nepropouštělo.
Nyní jste emeritní profesor, a stále jste pozoruhodně aktivní.
Mám několik takových mezníků. Když mi bylo osmdesát, dostal jsem statut emeritního profesora, což je trochu výhoda. Plat sice výš nejde, ale měl jsem právo na počítač, pracovnu, přístup k internetu. Před patnácti lety jsem si říkal, že už si počítač nebudu kupovat, už umřu. Teď mám dva počítače, tento, a ještě ten vedlejší. Když mi bylo devětaosmdesát, přestal jsem dojíždět do Hradce Králové, kam jsem dojížděl asi patnáct roků, jednou měsíčně. Odučil jsem tam vždycky osm hodin, a býval jsem u státnic. A když mi bylo devadesát, začal jsem pociťovat problém s hlasivkami, takže jsem skončil s výukou, třebaže jsem byl zařazen do rozvrhu pro podzimní semestr. Ponechal jsem si jenom průvodcovskou činnost pro zahraniční hosty Univerzity, a staral jsem se o skupinky zahraničních studentů, například z programu Erasmus. Pak přišel koronavirus, z ciziny se sem přestalo jezdit, a pak už mi to nebylo líto. Od té doby jsem už užitečný jenom tím, že dávám posudky na články, sám už ale nepíšu. Nečinný ale nejsem. V důchodovém věku jsem pracoval naplno na lexikonu styku Čechů s anglofonními oblastmi. Vznikly z toho čtyři svazky, teď má vyjít rozšířené vydání. Sbírám další materiál. Mám dojem, že se člověk ve stáří udržuje tím, že je produktivní. Nemůžu totiž říct, že bych měl k dlouhověkosti nějaký geny po rodičích, oba zemřeli ve třiasedmdesáti letech. Stejně tak nemohu říct, že bych měl nějakou zvláštní životosprávu. Nikdy jsem nesportoval. Nikdy jsem nejedl biopotraviny ani jsem nepil balenou vodu. Ale také jsem se nikdy nevyhýbal fyzické práci. Máme na fakultě výtah, ale nepoužívám ho, chodím tadym ale i doma v paneláku po schodech. Velkým zlomem v životě samozřejmě bylo úmrtí ženy, už šesté Vánoce jsem bez ní.
Jak se změnila výuka angličtiny za těch sedmdesát let?
Angličtina je nekonečná. Stále se vyvíjí. Dost dlouho se učilo i podle mých skript. Byly to čtyři svazky, používaly se i v Praze a v Brně. Pak z nich bylo dvousvazkové knižní vydání. Pak nastal zlom a v Praze řekli, že ta cvičení nejsou potřeba, že každý má dnes možnost jezdit do zahraničí. V Olomouci se to udržovalo déle. Pak přišly dovozové učebnice, Cambridge, Headway, které mají výhodu – jsou velmi efektně obrazově zpracovány a přinášesjí živou angličtinu – ale současně nevýhodu, protože se snaží zavděčit všem studentům ve všech kontinentech. Jsou tam otázky, kde je hora Kilimandžáro, nebo co soudíte o paní Ghándíové, ale není tam o nejvyšší hoře Británie. Já jsem vždycky zastával názor, že každý národ má mít svou národní učebnici, protože zahraniční učebnice občas procvičují jevy, které nám nedělají potíže, a naopak nevěděly, že Češi mají některé gramatické struktury nastavené jinak, a často tam pak chybují. Ten nedostatek je ale doufám kompenzován tím, že i na středních školách jsou dnes native speakers, studenti cestují. Řekl bych, že dnes mají lepší výslovnost, než jsme měli my, ale mají menší slovní zásobu. Vystačí si s tím, co mají, a čtou jenom pro povinnost na literární zkoušku, a ne pro potěšení. Mladí jsou dnes více utilitární, než byli. Nikdo si nezapíše přednášku mimo svůj obor. Dřív když někoho něco zajímalo, tak si předmět zapsal, přestože ho nepotřeboval ke zkoušce. To už se neděje.
Kolik jste v životě vychoval studentů?
Já jsem si dokonce kdysi začal dělat seznam, mám schovány prezenční listiny. Po dvou tisícovkách jsem to vzdal. Díky tomu, co jsem učil na Pedagogické nebo na Lékařské fakultě, se to mnohokrát znásobilo.
Jaké máte plány?
Mým plánem jsou korektury ke zmíněným čtyřem svazkům.
Vlastimil Blaťák
