Návrh ústavního zákona senátorů Jitky Chalánkové, Martina Červíčka, Jaroslava Zemana, Pavla Karpíška, Hynka Hanzy, Tomáše Jirsy, Rostislava Koštiala, Jiřího Oberfalzera, Ladislava Faktora, Jaroslava Chalupského, Patrika Kunčara, Jaromíry Vítkové, Jarmily Smotlachové, Zdeňka Hraby, Jiřího Čunka, Daniely Kovářové a Jiřího Voseckého prošel prvním čtením v Senátu a nadále o něm jednáv Ústavně-právním výboru. „Projednávání ve výboru bylo přerušeno, tedy nebyl zatím schválen, ale ani zamítnut. Získali jsme čas,“ informovala Hanácké novinky Chalánková.
Jaké změny senátoři žádají? Právo na hotovost a konec povinných datovek
Ústavní zákon by měl pozměnil Listinu základních práv a svobod tak, aby výslovně zakotvil právo občanů platit hotovostně. Změna by přinesla i právo zaměstnance žádat výplatu v hotovosti, což dosud většina zaměstnavatelů odmítá.
„Nikdo nesmí být nucen vykonávat svá práva a povinnosti prostřednictvím elektronických sítí a úložišť nebo jiným podobným způsobem, nejde-li o podmínku stanovenou zákonem pro výkon určitých povolání a činností podle čl. 26 odst. 2 pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, předcházení trestným činům nebo ochranu práv a svobod druhých,“ říká návrh zákona.
Důvodová zpráva přináší zajímavé postřehy
Právo být offline se blíží tzv. právu na odpojení, right to disconnect, zamýšlenému i na úrovni Evropské unie, je však mnohem širší. „Zatímco právo na odpojení znamená právo být nepřipojen ke služebním či pracovním elektronickým zařízením v době osobního volna (fakticky jde o právo vypnout služební mobil a notebook), jedná se tedy o normu pracovněprávní, právo být offline je pojato obecně jako právo nebýt zákonem nucen používat různé elektronické sítě a úložiště (internet, mobil, platební kartu) obecně,“ říká důvodová zpráva.
Návrhu ústavního zákona v tomto duchu byl 21. července 2022 předložen skupinou senátorů s cílem zaručit právo na platby v hotovosti na ústavní úrovni a byl tehdy 15. února 2023 ve druhém čtení těsně – o jediný hlas – zamítnut v obecné rozpravě. Někteří ze senátorů, kteří hlasovali pro zamítnutí, přitom předtím dali v rozpravě najevo, že jejich výhrady jsou dílčí a nesměřují proti ochraně plateb v hotovosti jako takové.
Ostatně Senát tehdy současně přijal doprovodné usnesení, kterým vyzval, aby zakotvení práva na hotovost bylo řešeno v zákoně č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí, a aby tento zákon byl doplněn o příslušné, dnes chybějící sankce.
Ministr Stanjura prori Senátu: Jak to dopadne?
Senátorka Jitka Chalánková se i za své kolegy následně v květnu loňského roku obrátila na ministra financí s dotazem, jak ministerstvo hodlá na toto doprovodné usnesení reagovat. Odpověď ministra Stanjury pak byla bezprostředním podnětem k zahájení prací na novém návrhu.
„Nejenže platí, že Listina základních práv a svobod nedává žádnou záruku budoucího zachování hotovostních plateb, což je přirozeným důsledkem toho, že pochází z roku 1991, kdy byly hotovostní platby naprostou samozřejmostí, ale není zde ani vůle dovodit na ústavní úrovni takovou záruku – naopak existuje snaha právo na placení v hotovosti co nejvíce oslabit, v extrémních polohách až popřít,“ říká dále důvodová zpráva.
Návrh byl loni odmítnut především s poukazem na to, že právo na hotovostní platby vyplývá ze zákona, který je toliko třeba doplnit, a že taková záruka je dostatečná. Podle názoru předkladatelů to ale nestačí: „Jednak se ukázalo, že ministerstvo financí není ani ochotno takový návrh vypracovat a staví se tak do opozice vůči Senátu, což předkladatele utvrdilo v názoru, že ústavní úprava je nezbytná, jednak se předkladatelé domnívají, že zákonná úprava nestačí sama o sobě: jde o natolik zásadní záležitost, že je třeba upravit ji na ústavní úrovni a zajistit tak její stabilní prozařování celým právním řádem, a tak právo na platby v hotovosti ochránit před momentálními politickými náladami,“ říká návrh.
Tři pilíře návrhu: Nepovinné datovky, ústavní ochrana hotovosti a ústavní záruku ochrany spotřebitelů jako slabší strany smluvních vztahů
Nový návrh tak stojí na třech pilířích: Prvním pilířem je ústavní právo být offline v jeho nejobecnějším pojetí. Zahrnuje i ochranu před povinným a bezbřehým zřizováním datových schránek nebo plošným vnucováním elektronické evidence tržeb. Druhým pilířem zůstává ústavní ochrana hotovosti, nově pojatá jako speciální projev práva
být offline, třetí pilíř předkladatelé původně vůbec nezamýšleli, ale je přirozeným doplňkem předchozích dvou, který oba přesahuje – jedná se o ústavní záruku ochrany
spotřebitelů jako slabší strany smluvních vztahů. Předkladatelé si totiž při přípravě návrhu uvědomili, že není důvod, proč spotřebitele chránit jen před vnucováním moderních technologií a ne všeobecně.
Proč ne povinné datovky? Senátoři mají jasno
Panují zejména hluboké obavy z kontroly soukromí; komunikace prostřednictvím elektronických sítí a datových úložišť se neobejde bez třetích osob jako zprostředkovatelů a zanechává datovou stopu; narůstá možnost zneužívání zaslaných nebo uložených dat ke sledování a systematickému sbírání údajů a informací o osobách bez jejich vědomí a prakticky bez možnosti kontroly a účinné obrany z jejich strany.
Obavy vyvolává i nezbytnost disponovat příslušným technickým vybavením, hardwarovým i softwarovým; komunikace prostřednictvím elektronických sítí a datových úložišť není možná bez počítače, notebooku, mobilního telefonu apod., a není ani možná bez odpovídajícího programového vybavení a aplikací.
S tím souvisí obava z nezbytnosti disponovat finančními prostředky na pořízení hardwarového i softwarového vybavení a jeho udržování nejen v provozuschopném, ale též v kompatibilním stavu – příslušná technika rychle zastarává, protože je velmi rychle
a prakticky neustále vylepšována a nahrazována novějšími typy. Staré vybavení postupně
přestává být používáno, přestává být aktualizováno a postupně přestává být kompatibilní – z důvodů kybernetické bezpečnosti např. nelze přijímat elektronická podání ze zastaralých systémů, a to i když jsou samy o sobě stále funkční.
Elektronická komunikace nadto vyžaduje i různé pravidelné platby a poplatky. V této souvislosti není zcela od věci připomenout, že speciálně v České republice jsou data neúměrně drahá ve srovnání s jinými zeměmi.
Další obavy plynou z nezbytnosti disponovat rozvinutou počítačovou gramotností; počítače, notebooky i mobilní telefony je třeba umět ovládat – nadto je třeba vzít v potaz, že řada uživatelů ani zdaleka nezná všechny jejich funkce, natož aby tyto funkce ovládala – jejich počítačová gramotnost je tak velmi omezená; počítačová gramotnost klesá úměrně tomu, jak roste složitost elektronických spotřebičů a jejich funkcí. Konečně nelze nevidět, že je rozdíl naučit se něčemu jako mladý ve škole a muset se něčemu učit již v dospělosti, či dokonce ve stáří.
Mimořádně relevantní jsou obavy z kybernetických (hackerských) útoků; obecně platí, že čím je nějaká věc nebo systém složitější, tím je zranitelnější, a dále že se složitostí nějakého systému klesá počet lidí, kteří do něj tzv. „vidí“, kteří umí systém nastavovat anebo opravovat; běžný člověk prakticky nemá šanci ubránit se stále vynalézavějším a promyšlenějším kybernetickým útokům, přitom jejich dopady mohou být značné, např. krádež všech peněz na bankovním účtu nebo ztráta důležitých informací.
Další obavy vzbuzuje úroveň kvality poskytovaných elektronických služeb, zejména pokud jde o služby povinně využívané. Např. pokud jde o datové schránky, jejichž povinné zavádění v České republice patřilo k dílčím motivům pro tuto předlohu, panuje nespokojenost s tím, že zprávy se po určité době mažou bez možnosti jakkoli je obnovit, a dále s nutností autorizované konverze doručených dokumentů. Je otázkou, nakolik vůbec lze za „digitalizaci“ považovat službu spočívající v pouhém elektronickém přenosu naskenovaného dokumentu, resp. v jeho dočasném uložení.
Vlastimil Blaťák
