Již delší čas se vede v Olomouci debata o slučování filharmonie a divadla, dosud ale nikde nezaznělo to základní, aby si čtenář a volič vůbec dokázali udělat názor. Proč divadlo potřebuje hudební těleso? Nestačí tam pouštět reprodukovanou hudbu?
Ve zřizovací listině Moravského divadla z roku 1990 je tato instituce založena jako třísouborová, skládající se ze souborů činohry, baletu a opery. Tyto soubory spolu někdy spolupracují více, někdy méně. Orchestr spadá pod operu a někdy doprovází balet. Z tohoto hlediska je odpověď jednoduchá – protože to říká zřizovací listina. Jsou ale i důvody i vážnější: my především usilujeme o to, abychom byli zachováni v orchestru v podobném počtu, protože v méně než padesáti lidech se opera nedá hrát. Ty skladby jsou tak napsané. A pak jsou v souboru opery sboristé, sólisté, není tak jednoduché to „ořezat“. Pokud bychom o to usilovali, znamenalo by to de facto konec opery v Olomouci. A půjčovat si nahodile těleso z filharmonie jednoduše nejde. Kvůli jejich časovému vytížení i kvůli tomu, že nazkoušet operu v podstatě trvá měsíce.
Druhá základní otázka, na kterou bych chtěl, aby zazněla pro čtenáře a voliče odpověď: proč by provoz orchestru měla v takové míře platit veřejná správa?
Kultura musí být dotována už z principu. Nikdo přece nepochybuje třeba o tom, že je potřeba dotovat školy. Existence kultury je ale přece jen jiná forma vzdělání. Provozovat orchestr jako soukromý si nemůže dovolit nikdo. A nerada bych naši činnost srovnávala s některými olomouckými soukromými divadly, kde se jedná pouze o činohru, nebo naopak s kapelami, které čítají pár osob. V minulosti orchestry dotovali šlechtici, tato jejich „povinnost“ a zároveň prestiž byly převedeny na samosprávné celky, a teď už není cesty zpět. Z hlediska politiky je to tedy otázka zodpovědnosti – podotýkám, že konkrétně u nás v Olomouci v situaci, kdy město posílá v podstatě bez širší celospolečenské diskuse miliony na profesionální sport a možná miliardy na hokejovou halu.
Město ale argumentuje nutnými úsporami.
Okamžité úspory státu nebo města určitě vypadají lákavě. Ale na celostátní politice je vidět, že v trošku delším horizontu nedávají úplně smysl. Nynější záměr sloučení divadla a filharmonie sleduje pouze tento jednoduchý účel: uspořit ročně (a podotýkám, že po několika letech transformace, která bude stát rozhodně další peníze navíc) nějakých pár milionů z městského rozpočtu.Jaký může být ale efekt tohoto kroku? Pár desítek umělců může přijít o práci, pár set tisíc lidí může přijít o příležitost jít do divadla nebo na filharmonii. Záleží, jak se celá transformace uchopí. My pouze upozorňujeme na možné a velmi závažné důsledky, které toto rozhodnutí může nést.
Co by tedy mělo město dělat?
Město by se mělo zamýšlet spíše nad tím, jak dobře “prodat” své umělecké soubory do dalších měst České republiky nebo do zahraničí. Místo toho se snaží prvoplánově ušetřit reorganizací a především propouštěním uměleckých pracovníků. Často se hovoří o tom, že jsme v Česku jen montovnou, ale chtěli bychom být mozkovnou. Ptám se, proč tedy nevyužít lidi, které již máme vystudované a připravené, a proč nenabídnout představení a koncerty ve větší míře jinde? Čeští hudebníci mají dlouhá staletí výborné renomé napříč celým světem, a z české kultury je možné vytvořit nový vývozní artikl. Výhoda je pak na obou stranách. Celá Česká republika hledá způsoby, jak si “přivydělat”. A tady v Olomouci, místo, abychom lidský a umělecký potenciál využili, snažíme se jej umlčet.
Proč potřebujeme k životu operu?
Na představení opery vidíme vše, co chceme děti naučit v rámci týmové práce: musí existovat šéf, který to řídí, každý účinkující musí znát výborně svou roli/hudbu, a za jevištěm je ještě mnoho dalších lidí, kteří představení zajišťují a organizují – jsou to jevištní technici, inspice, vlásenkářky, švadleny, výrobci kulis a tak dále. To vše se nakonec po dlouhé expertní přípravě a spolupráci spojí v neopakovatelný zážitek jednoho určitého představení. Lidé často zapomínají, že škola jako ústav sice končí některým splněným ročníkem, maturitou, absolutoriem, státnicemi, ale celý život je školou a učením se toho, jak být lepším člověkem, lepší verzí sebe sama. Nebýt kultury, hudby, umění, lidé by si zapomínali pokládat ty nejzásadnější otázky lidského poznání. Opera přináší mistrovsky zpracované příběhy plné emocí a ponaučení. Na takové „učení“ by se rozhodně, především v dnešní zrychlené době, nikdy nemělo zapomínat. Tento týden hrajeme v šerpách a formou tichého protestu upozorňujeme díváky na vzniklou situaci.
Vlastimil Blaťák
