Zničil 17. listopad. Václav Klaus nás dnes stojí víc národních mindráků, než čtyřicet let komunismu

Nerad o někom říkám, že rozděluje společnost – tím se totiž dané osobě přiznává víc pozornosti, než kolik si reálně zaslouží. U Václava Klause to částečně platí, důležitější je ale jiný odkaz – někdejší ministr financí, poté premiér a prezident, a nakonec jen ješitný stařík nám zanechal víc národních šrámů na duši, než celá normalizace a politické procesy.

Není třeba rozebírat znovu tisíckrát už zopakované kontroverze, kupónovou privatizací počínaje a amnestií konče. Více než tím vším nás Klaus poškodil tím, jaký byl, a jaké sémě zasel do panenské duše listopadu 89. Jako národ jsme se z toho nevzpamatovali dodnes.

České národní mindráky a sametová revoluce

Traumat, která s sebou historicky neseme, by se jistě našla řada. Jsou to dějinné okamžiky za hranicí zvládnutelného, například Mnichov, nebo nešťastný rok šedesátý osmý, které narušují naši rovnováhu dodnes. S čím jsme se ob několik generací vyrovnali lépe a s čím hůře, nechám sociálním psychologům.

Listopad roku 1989 s sebou nesl ducha Svobody a Pravdy. S heslem „Zpátky do Evropy“ jsme se otvírali světu a bořili jsme hranice, a všechna dosud nezralá a panenská svoboda po desetiletích útlaku a ponížení vytryskla ven jako gejzír, fontána vší radosti, Života a štěstí, které jsme si získali my sami.

Do popředí se dostaly osobnosti, jimž přísluší velké O. Při pohledu na několik posledních vládních sestav se zdá být až neuvěřitelné, že se tehdy do vlády posadila například jako ministryně spravedlnosti paní Dagmar Burešová, nonšalance sama, moudrost sama, známá pro svou občanskou statečnost ve zlých časech, kdy zastupovala matku Jana Palacha, a trpěla pak výslechy StB. Sluší se podotknout, že jejím životním heslem bylo: „Zbabělost by měla být trestná.

Nebyla to jenom ona. I tady v Olomouci jsme se dočkali toho, že byl primátorem Milan Hořínek a v čele Univerzity nám stanul Josef Jařab. Všechno to trvalo jen kratičký dějinný okamžik, jako zázrak, malá chvíle, kdy se zdálo, že národ už dospěl a dovede si do čela vybrat lidství, statečnost a moudrost.

Jenže národ nedospěl. Neměl k tomu kdy.

Den, kdy egoismus zvítězil

Václav Klaus se dokázal vmáčknout už do první federální vlády. 10. prosince 1989 se stal ministrem financí, a tím nám skončil všechen samet – přestože jsme to ještě neměli jak postřehnout. Dopadlo to, jak pak nutně muselo – slušní, občansky a mravně nadaní lidé, kterým šlo o Svobodu, o veliké ideály, o Čest, Spravedlnost – ne však o sebe – nemohli a nedovedli čelit Egu svého ministra.

Klaus dokázal nemožné: národu nadšenému ideami Svobody a Návratu do Evropy vsugeroval už ve velmi krátké době tezi zcela opačnou, a ohlodal ty velkolepé idály na primitivní materialismus, čímž pak sametová revoluce nadobro už skončila. Autor tohoto textu tím nechce popírat důležitost a nutnost soukromého podnikání nebo ekonomických reforem pro další rozvoj svobody – odmítá ale prostý materialismus vidět jako úhelný kámen Všeho.

Klaus měl ve zvyku nás poučovat, a dokonce i kárat, pokud mu nedovzdělaní a hloupí patolízalsky a zbaběle nekývali na souhlas. Zbabělost už totiž přestala být trestná. Byly to právě tyto charakteristiky jeho osobnosti a stylu, který české politice přinesl – v abecedním pořádku Ego, Kárání, Materialismus a Poučování, které byly a jsou úplnou antitezí hodnot, které ztělesňovali Havel, nebo Čáslavská a Burešová – hodnot Pokory, Pomoci bližnímu, Svobody a Tolerance, v abecedním pořadí.

Kdyby Klaus dokázal, přes zcela zjevné osobností limity, pozvednout naši ekonomiku natolik, aby se za pětatřicet let od listopadu mohla rovnat aspoň Rakousku, dovedly by dějiny nad složitými zákruty jeho psýché mávnout rukou. Jenže Klaus to nedokázal.

Nekompetentní reformátoři v čele s Klausem nám nepřinesli rakouský životní standard, nýbrž vzestup Františka Mrázka a Viktora Koženého, nuznou a strukturálně zoufale špatně nastavenou ekonomiku montoven, nebo nezaměstnané pohraničí. To dobré sémě, které mohl Klaus republice dát, nevzešlo.

To zlé ale ano. Egoismus se stal normou, Pokora a Pomoc bližnímu pak společenskou přítěží, návrat do Evropy zažil počátek svého konce ostudou s obstrukcemi kolem Lisabonské smlouvy, a zcela chybějící sebereflexe formovala generaci, kterou si rok 1989 představoval jinak.

Co nám zbylo dnes, 34 let po událostech na Národní třídě? Zostouzený Václav Havel, ekonomika, kterou dát strukturálně dohromady bude trvat ještě generaci, v Evropě pověst Česka jako málo spolehlivého partnera, závislého na tom, jestli zrovna nevyhraje prezidentské volby další maniak, nacionalisté, kteří si osobují odkaz Karla Kryla, a šrámy na národní duši, možná hlubší, než které nám dalo čtyřicet let vlády KSČ.

A za to všechno může Václav Klaus.

Vlastimil Blaťák