Nemyslím si, že by dnes bylo úplně zvykem otevírat galerie, tím spíše soukromou osobou. Tím kladu i první otázku. Jak vlastně vznikl ten nápad?
Shodou okolností jsem o tom v pondělí natáčel podcast, kde jsem to všechno vysvětloval, a ten příběh jsem odvykládal už několikrát. Od roku 2007 se věnuji sběratelství umění, a v určitém okamžiku jsem začal díla ze své sbírky zapůjčovat na nejrůznější výstavy. Dospěl jsem k tomu, že by věci z té sbírky mělo vidět víc lidí, a že by bylo fajn vytvořit místo, kde by se ta díla mohla prezentovat. Když se naskytla příležitost pořídit budovu u nádraží, kde dnes stojí Telegraph, neváhal jsem, a rozhodl jsem se během jediného dne, že do toho jdu. Původní myšlenka byla, že budu v galerii prezentovat právě svoji sbírku. Později se ale ta myšlenka posnula ve prospěch nikoli prezentace mé sbírky, ale především ke klasické galerii umění.
Jakou roli má v dnešní, řekněme digitální době výtvarné umění? Ve srovnání s dobou třeba před padesáti nebo sto lety?
To je těžká otázka…
Je, protože nám do všeho promluvila fotografie, která skrze digitalizaci nabídla zrychlený a přesnější režim zobrazení. Kdo si dnes koupí do bytu obraz?
Nemusí to být jenom obraz, ale i socha, nebo třeba právě ta fotografie. Forem, kterými se umělec vyjadřuje, je mnohem víc. Tím, jak byla otázka položena, jste si ale vlastně i odpověděl. Malíři dříve malovali, aby zobrazili skutečnost před sebou – portrét, nebo třeba krajinu. Člověk by řekl, že v okamžiku, kdy byla vynalezena fotografie, už nebude potřeba malovat, protože fotografie zachytí skutečnost nejvěrněji. Vidíme ale, že obrazy se malují pořád, fungují a oslovují lidi. To důležité, přitažlivé a vzrušující na obrazech je to, že zobrazují buď realitu, nebo abstraktní vjem jiným, trochu posunutým způsobem, který v lidech vzbuzuje nějaké pocity, emoce. Umění má dál v životě člověka obrovské místo, protože člověk je tvor, který je schopen vnímat krásu.
Předpokládám, že v dnešní době bude provoz galerie prodělečný. Chápu správně, že Telegraph jako celek ji živí?
Telegraph gallery není klasickou komerční galerií, která by se zaměřovala na prodejní výstavy. Naše galerie je spíše artová, jde nám o to prezentovat zajímavé projekty a zajímavá díla. Na druhou stranu určitě se občas najdou díla, která k prodeji jsou, ale není to v takové míře, aby se galerie uživila. Opravdu platí, že provoz galerie musí být v rámci toho domu dotován z jiných příjmů.
Funguje to takhle někde v zahraničí, nebo jakým způsobem se zrodil nápad provázanosti komerčního centra s galerií tak, aby to fungovalo v symbióze?
Vzor jsme určitě měli, ale nedokázal bych teď asi říct, že jsem někde v Česku nebo v zahraničí viděl přesně takový model, takovou skladbu, jakou vidíme v Telegraphu. Ale inspirovali jsme se, protože existují galerie, které jsou spojeny s coworkingem nebo s kavárnou. Myslím si, že ten nápad byl dobrý, obojí se nádherně doplňuje, a předává tu myšlenku zase dál. Například Alšova jihočeská galerie se chystá stavět novou budovu, a pan ředitel se mi svěřil, že chce, aby po vzoru Telegraphu tam byl i coworking.
V Telegraphu se specializujete na moderní umění, jak by se přesně vydefinovalk záběr, co ano a co ne?
Máme to velmi jasně dáno, začínáme rokem 1990. A zajímáme se o umění jak české, tak i zahraniční. Zahraniční prvek chceme postupem času posilovat. Cílem je, abychom během roku, dvou, to měli zhruba padesát na padesát.
Zeptám se na veřejný prostor. Telegraph ho nějakým způsobem dotváří, už jenom sochou geparda před galerií, a bavili jsme se loni, že by se měla socha Revoluce přemístit do přednádražního prostoru. Chci se zeptat na tu Revoluci, jak je to daleko, a za druhé obecnější otázku. Jak se v Olomouci zachází s veřejným prostorem?
Proces stěhování Revoluce probíhá, jako vždy v Olomouci to hodně dlouho trvá. Je to složitější, než jsem si myslel, ale doufám, že už se to konečně podaří. Chceme být v tomto směru trochu vzor, a o veřejný prostor okolo Telegraphu se starat. Byl bych rád, kdybychom byli inspirativní i pro ostatní. Co obecně týče Olomouce a veřejného prostoru, pořád ještě to neumíme. Člověk, který je zvyklý jezdit do západní Evropy nebo do Skandinávie, která výborně pracuje s veřejným prostorem, nutně vidí rozdíly. Tam funguje výborný urbanismus, a mají ve veřejném prostoru umění. Nejen v Olomouci, ale v Čeeku obecně toto ještě stále chybí, jsme dost pozadu. Škoda, že si neuvědomujeme, jak umění ve veřejném prostoru funguje.
Zlepšujeme se aspoň, nebo stagnujeme?
Přemýšlím. Ale zatím jsem v Olomouci nějaké viditelnější zlepšování nezaznamenal. Funguje tu festival Sculpture Line, ale to je za mě málo.
Poslední otázka, kterou se obloukem vrátím ke galerii. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla v Olomouci z hlediska výtvarného umění velmi zajímavá, co dnes? Je možné jmenovat dvě tři jména současných olomouckých autorů, kteří za to stojí?
Nepochybně je obrovským jménem Adéla Janská, malířka žijící v Olomouci, a spolu s ní i její partner Jakub Čuška. Mají ateliér v bývalé budově Asa u zimního stadionu. Adéla má velký mezinárodní kredit, vystavuje v Americe, všude po Evropě, a ze současné střední a mladší olomoucké generace je to suverénně nejvýznamnější jméno. Lidi určitě znají sochaře Jana Dostála, který má také přesah mimo region. Zejména v případě Adély však stále platí to, co platilo v Olomouci často i v minulosti, tedy že doma není nikdo prorokem.
Vlastimil Blaťák
