Jak jste se poznali se Slavojem?
V šedesátých letech. Když jsem se v roce 1965 vrátil z vojny, Pavel Dostál mě zatáhl do studia. Kabaret, který v té době dělal, začal chřadnout, a na DEX-klub bylo ještě příliš brzy. V roce 1965 dělal v Amatérském studiu při Moravském divadle, kde tehdy působila Hana Maciuchová, a šestnácti- sedmnáctiletý Honza Kanyza. Já už jsem měl přes dvacet, a požádal mě, ať udělám nějakou muziku. Slavoj pro ten soubor dělal výpravy, ve volném čase při práci.
Vždycky si docházal zachovat nezávislost na režimu. Platilo to i v divadle?
On totiž dobře věděl, že jako malíř informelu a avantgardy, znal Fillu, že se za komunistů nemůže uživit. Když v padesátých letech dělal ve Stavoprojektu, uvolnilo se v divadle místo a on to vzal. Maloval výpravy, a velmi slušně, ale protože nebyl ve straně, nemohl dělat šéfa a vždycky byl tím druhým výtvarníkem. Byl tou dobou velmi plodný. Cestou z práce se zastavil ve Ztracené ulici, kde měl v pátém poschodí ateliér, a seděl tam u malování občas i celou noc a ráno šel odtamtud zase do práce.
Pak jste spolu jeli do Londýna.
Třičtvrtě roku poté, co jsem vstoupil do studia, jsme udělali dětský muzikál Kdyby všichni kluci světa podle knížky Ericha Kästnera, což byl západoněmecký autor. Okamžitě po tom skončili komunisti, a my jsme s tím jeli do Londýna na festival pro mládež. Slavoj jel s námi. Seděli jsme v jednom kupé, s Pavlem Dostálem a s Honzou Kanyzou, a Slavoj byl hrozně fajn. Byl to jemný člověk, mluvil málo, bylo vidět, že to má v hlavě srovnané. My jsme proti němu byli hlupáčci, nám s Pavlem bylo dvaadvacet a Honzovi ještě nebylo dvacet. Říkal nám nějaké věci už tehdy, a Honza z něj byl úplně u vytržení. Honza pak šel do Prahy, ale vídali jsme se dál.
Do jaké míry je pro takovou osobnost limitující, že tvoří v olomouci?
Vždycky, když jsem hledal nějakou chvilku na usebrání, tak jsem jel za Slavojem. Buď jsme byli u něho v bytě, a párkrát i v tom ateliéru nahoře ve Ztracené ulici. A Mirek Šnajdr mi vždycky říkával, že jeho odchodem jsme ztratili strašně moc. Že kdyby žil venku, byl by obrovsky slavná osobnost. To, že tvořil tady, je ale pro jeho dílo důležité. Olomouc byla i v době nejtužší normalizace méně svázaná. Uznání a úspěchu se Slavoj dočkal v 67 letech, když přišla sametová revoluce. Nedával to ale moc najevo. Byl především šťastný, když maloval.
Vlastimil Blaťák
