Tea Šimonová vydává knížku o tom, jaké to je být v ČR míšenkou. Pomůžete jí?

Jaký život žije v české společnosti míšenka? Jaké situace zažívá? Tea Šimonová z Olomouce se o tom rozhodla napsat knížku Jako liči, kterou si můžete koupit v rámci crowfundingové kampaně. Do jejího konce zbývá deset dnů.

  • Datum příspěvku 4. dubna 2023
  • 198
Foto: Vlastimil Blaťák
„Knížku Jako liči jsem se rozhodla napsat, protože je to něco, co bych si sama ráda přečetla. Vždycky mi chyběla spřízněná duše, vzor nebo kamarádka, která by to měla stejně jako já – byla adoptovanou míšenkou. Vždycky pro mě bylo hodně těžké vysvětlit, jak osaměle se někdy cítím. Neznat svoje kořeny ani biologickou rodinu vytváří plno bílých míst v osobní identitě a má to velký vliv na vnímání sebe sama. Když jsem tohle téma občas otevřela, většinou mě mí blízcí ujistili, že se neliším a patřím do rodiny,“ říká Tea Šimonová z Olomouce, která o specifickém životě míšenky napsala knížku a s pomocí crowfundingové kampaně ji touží vydat. Podpořit ji můžete ZDE.
„Kamarádi mi zase často říkali: vždyť jsi hezká, na co si stěžuješ. Proto jsem se rozhodla to všechno napsat. Abych podpořila všechny, kteří se někdy cítí stejně, a abych dokázala líp vysvětlit, že někdy svět vidím zkrátka jinak,“ říká.
Knížka nabízí plno vtipných historek ze života, krátké příběhy o tom, co míšený (nebo i jakkoliv jinak odlišný) člověk zažívá v České společnosti. Od nedovoleného sahání na vlasy (a někdy nejen na ně), přes údiv nad dobrou češtinou, až k hloupým dotazům.
Ukázka z knihy
„Krásné odpoledne, vítám vás na soukromém zámku Boskovice. Ještě předtím, než vstoupíme do první místnosti, bych vás ráda požádala, abyste během prohlídky nefotili ani nenatáčeli..“

„A tady venku se fotit může?“

„Ano, kromě prohlídkové trasy můžete fotit.“

„Tak já si tady rovnou udělám jednu fotečku.“

Jako průvodkyně na zámku jsem zažila plno kuriozit. Ty by taky vydaly na knížku, ale dost jich už vystihl Evžen Boček ve své Poslední Aristokratce, u které člověk zapláče nejen nad vtipnými situacemi, ale každý průvodce taky nad lidskou hloupostí.

„Dobře, já vás zatím poprosím, abyste si nazuli naše zámecké papuče..“

„Né, počkejte, já si to chcu vyfotit aji s váma!“

„Nezlobte se, ale já se fotit nechci.“

A v tom ke mně přiskočí propocený strejda, bez dovolení mě popadne za ramena a žoviálně se přitulí.

„To mně ani sósedi neuvěřijó, jaká nás na zámku prováděla kočica!“

A než se stihnu vzpamatovat nebo vyprostit z vlhkého medvědího sevření, jsem bez vlastního souhlasu na fotce nějaké rodinky, která poprvé v životě opustila rodnou hroudu a vydala se do maloměsta objevovat místní kultúru. A to ani netušili, že se jim naskytne tak neopakovatelná příležitost a uvidí živou, považte! živou míšenku. A ta dokonce bude umět česky a provede je zámkem. Panečku.

Můj vztah k vlastní etnicitě se dost proměnil, když jsem se přistěhovala do Olomouce. Je zde mnohem otevřenější prostředí a navíc se na univerzitě pohybuje nejrůznější mix etnik a národností. V tomto prostředí jsem se cítila konečně trochu méně nápadná. Ani univerzitní život se ale neobešel bez vtipných historek. Vzhledem k velkému množství studentů a studentek ze zahraničí se mi několikrát stalo například toto:

Ale jedna balící hláška, která mě baví do teď a vlastně mi i po letech (a v letech, kdy už se ani nikdo nesnaží) připadá roztomilá.

„My jsme se s kamarádem sázeli, jestli umíš česky. Umíš?“

No, a podle toho, jestli se mi chlapec líbil nebo ne, jsem:

a) uměla perfektně

b) zkusila angličtinu, abych si nechala manévrovací prostor

c) si vymyslela úplně neexistující jazyk..

Knížka Jako liči je v předprodejovém crowdfundingu ještě 10 dní, podpořit ji můžete na tomto odkazu: https://bit.ly/KupJakoLici

 

Vlastimil Blaťák