„Covid nás vyburcoval. Začali jsme běhat s manželem spolu a zapojili jsme i děti,“ říká po třech letech od svého běžeckého začátku, který by nebyl ničím výjimečný, pokud by se k ní nezačali spontánně přidávat další lidé. Jaký vliv má na své okolí pochopila ve chvíli, kdy se k ní spontánně začaly přidávat kolegyně z práce. Dnes se dá bez nadsázky říci, že rozběhala obchoďák. „Přidaly se nejprve dvě kolegyně, dneska jsou už čtyři,“ říká drobná šestatřicetiletá žena (v den reportáže oslavila narozeniny), která začínala běhat sama s manželem, a nyní se tak několikrát týdně děje v početné skupině kolegyň, dětí a přátel.
Týdně podle svých vlastních slov naběhá okolo 40 kilometrů, na žádné závody se ale nechystá. „Chceme běhat pro zdraví a pro radost. Masovost třeba půlmaratonu nás neláká,“ říká sympatická blondýnka, pro kterou se stal sport drogou, nabuzením před pracovním dnem, i radostí.
Vlastimil Blaťák
